Kurdsko-irácké vztahy jsou problematické od samého počátku. Po první světové válce a porážce mnohonárodnostní Osmanské říše překreslily západní státy mapu Blízkého východu především dle svých vlastních zájmů 

L - 159

L – 159

„Irácký“ Kurdistán

Kurdsko-irácké vztahy jsou problematické od samého počátku. Není divu – po první světové válce a porážce mnohonárodnostní Osmanské říše překreslily západní státy mapu Blízkého východu především dle svých vlastních zájmů a nárokovaných sfér vlivu, přičemž na zájmy konkrétních národů byly brány minimální, či vůbec žádné, ohledy. Ze všech dotčených národů doplatil na vytvoření umělých, nesmyslných hranic nejvíce právě mnohamilionový národ Kurdů, který postupně skončil rozdělený na území 4 států – Turecka, Íránu (Persie), Sýrie a právě Iráku.

Vztahy (či spíše konfrontace) většinových vládnoucích iráckých Arabů a menšinových Kurdů v severní a severovýchodní části Iráku byly po většinu z posledních 100 let tragické: V prvním čtvrtstoletí odboje utlačovaných Kurdů lze vymezit minimálně 4 různě velká povstání. Dalších 35 let přineslo s sebou trvalý a více či méně výrazný odpor i 2 velké války. Následovalo zapojení (tehdy nově vzniklého) „autonomního regionu“ do Irácko-Íránské války, završené brutální genocidní kampaní saddámovského režimu „Al-Anfal“, vedené mimo jiné i zakázanými chemickými zbraněmi. Zmíněná operace Anfal vedla ke smrti desítek až stovek tisíc Kurdů, likvidaci dalších tisíců kurdských vesnic a trvalému vysídlení Kurdů z tradičně kurdských území. Z povahy zmíněných konfliktů, ale i cílů a prostředků jednotlivých iráckých vlád vyplývá, že většinu obětí zmíněných konfliktů tvořili kurdští civilisté. Dalším důležitým aspektem irácko-kurdských vztahů je dlouhodobá snaha o asimilaci, respektive zničení kurdské kultury (a tedy v širším smyslu slova i národa), či alespoň vyčlenění Kurdů ze strategicky důležitých oblastí země. Tato snaha dosáhla svého vrcholu právě během vlády Saddáma Husajna, jejíž arabizační (diskriminační či přímo násilné – viz operace Anfal) programy měly za cíl změnu etnického skladby strategických regionů: zemědělsky nejvýznamnějších oblastí okolo Tigridu a oblastí bohatých na ropná pole – např. okolí města Kirkúk.

V posledních 25 let zabránily dalším masakrům zahraniční intervence – nejprve od začátku 90. let zavedením bezletové zóny po první Válce v Zálivu, která z Kurdistánu učinila de facto autonomní oblast a následné sesazení Saddáma Husajna v roce 2003, po kterém je Kurdistán autonomní samosprávou v rámci Irácké federace. Tento stav však problémy neřeší, pouze konzervuje. Součástí KRG (Kurdistan Regional Government) nejsou ani všechny kurdské majoritní oblasti, natož pak ty, které byly v posledních 50 letech násilím arabizovány. Centrální vláda i za současného stavu znemožňuje KRG exportovat ropu, blokuje dohody o státním rozpočtu (dle irácké ústavy náleží 17% národního rozpočtu KRG, centrální vláda však tuto povinnost již několik let ignoruje) a především pokračuje v dlouhodobé snaze získat pod svou kontrolu kurdské strategické oblasti, jako například okolí města Kirkúk. Vzhledem k postupující transformaci do víceméně sektářského šíitského režimu pod přímým vlivem tradičně ostře protikurdského islámistického Teheránu nelze do budoucna předpokládat výrazné zlepšení vztahů a napravení starých křivd. Naopak, kvůli kurdské snaze o úplnou nezávislost, je třeba s výhledem do budoucnosti počítat i s možným konfliktem s Irákem, případně Íránem.

L-159 ALCA
ALCA je proudový jednomotorový lehký bitevní letoun, pro zahraniční zájemce dostupný v jednomístné bojové i dvoumístné primárně cvičné verzi. Jedná se o relativně levný a relativně lehce ovladatelný stroj, určený k poskytování přímé vzdušné podpory pomocí široké škály moderních bojových prostředků, jenž jsou až na český 20 mm kanon „Plamen“ západní provenience (včetně moderních „inteligentních pum“). Výbavu letounu doplňuje rovněž převážně západní, moderní avionika. Samotná konstrukce stroje pak svou filosofií plně navazuje na vývojovou exportně velmi úspěšných strojů L-29 Delfín a zejména L-39 Albatros, který nadále patří mezi široce používané cvičné letouny.

Z důvodu nepřiměřeně vysoké původní objednávky (72 kusů) AČR nyní Česká republika disponuje celkem 36 nadbytečnými zakonzervovanými stroji. Nákladná údržba a minimální šance na pozdější využití z nich dělají nechtěnou přítěž připravenou k prakticky okamžitému prodeji, jenž je však podmíněn (a v praxi často znemožňován) potřebou souhlasu zahraničních výrobců klíčových komponent, zejména těch z USA.
Irácká strana se ve světle dvou předchozích odstavců zdá být, z čistě obchodního hlediska, dobrým kandidátem na kupce, a to z několika důvodů:

  1. Z důvodu blížící se dodávky amerických stíhaček F-16 potřebuje irácké letectvo moderní cvičný proudový stroj pro výcvik pilotů – L-159 tyto požadavky splňuje
  2. Kvůli aktuálně probíhající válce s islámským státem potřebuje Irák bitevníky schopné blízké palebné podpory a protipovstaleckých operací – L-159 je schopný se podobných operací účastnit, navíc – na rozdíl od mnohých konkurentů (např. aktuálně používaných bitevníků Su-25) – za použití výzbroje americké výroby

3. Protože jsou letouny již vyrobené a uskladněné, mohou být dodány v krátkém časovém měřítku – to je vzhledem k povaze dvou předchozích bodů výrazná výhoda.

Obě strany si jsou samozřejmě zmíněných důvodů vědomy – je proto až udivující, že k uzavření kontraktu přes veškerá oboustranná ujištění, podepsané smlouvy apod. v minulých letech nedošlo. Lze spekulovat, zda za tím stojí korupce (kterou je proslulá česká i irácká strana), snaha získat lepší nabídku, složitá politická situace v Baghdádu či něco úplně jiného, ale jisté je, že po zdrcujících porážkách, které irácké vládě v červnu a červenci 2014 uštědřil Islámský stát, se prodej L-159 ocitl nejblíže uskutečnění.

L-159 a jižní Kurdistán

Důvody pro oboustrannou „výhodnost“ obchodu jsou uváděny možná a příliš často. Přitom ovšem v diskuzi nad tématem není zmiňována celá kategorie skutečností, shrnutelná pod názvem argumenty proti prodeji.

Celý obchod, stejně jako jakýkoli jiný prodej pokročilých zbraňových systémů do „výbušné“ oblasti, je třeba vnímat v širších souvislostech. Ty nejpodstatnější z nich byly podrobněji nastíněny v první části článku:

1) Irák má za sebou dlouhou historii útlaku, arabizace, deportací a občasných genocid kurdské (ale i jiných) menšiny na severu a severovýchodě země, stejně jako aktivního boje a opozice proti širší kurdské autonomii, či nezávislosti (která je vytouženým cílem drtivé většiny Kurdů a dle nedávného vyjádření prezidenta KRG Barzáního i kurdským právem)

2) Navzdory změně režimu a vývoji po roce 2003 má Irák nadále ekonomické, vojensko-strategické, náboženské i politické důvody aktivně oponovat širší politické a ekonomické autonomii či nezávislosti „iráckého“ Kurdistánu

3) „Irácký“ Kurdistán v současných uznaných hranicích ani zdaleka nezabírá veškerá Kurdistánem nárokovaná území, a to ani ta s majoritou kurdského obyvatelstva. Problémem pro iráckou vládu mohou být (a budou) i území, ve kterých došlo v důsledku vyvražďování či vyhánění obyvatelstva iráckými režimy v nedávné době ke změně etnického složení

4) Rozpor mezi de iure autonomním Kurdistánem a nárokovanými územími umocňuje fakt, že většinu majoritně kurdských území v současné době, v rámci války proti Islámskému státu, kontrolují (či vzhledem k postupu fronty v nejbližších měsících budou kontrolovat) kurdské jednotky pešmergů (zejména na ropu extrémně bohaté okolí Kirkúku, dále okolí měst Khanaqin/Jalawla, Sinjar, turkmenský Tal Afar, Mosul, Zummar, okolí mosulské přehrady a ninevské pláně). Po porážce islámského státu nebude pro Kurdskou samosprávu existovat racionální důvod, proč svá starobylá území centrální vládě přenechat. V této otázce bude zajisté hrát roli i fakt, že irácké jednotky ze zmíněných území, namísto obrany (i) kurdských civilistů, v červnu a červenci téměř bez boje uprchly.

Předchozí body zmiňují některé důvody, proč lze ze středně – a dlouhodobého hlediska počítat se vzájemnou animozitou, soupeřením a eventuálním přímým střetnutím mezi Irákem a „iráckým“ Kurdistánem. Bylo by dobré si shrnout, mezi kým bude podobné soupeření a (dle některých Kurdů i nevyhnutelný) boj probíhat:

1) Jižní („irácký“) Kurdistán: moderní, nebo prudce se modernizující „země“, s centrem v metropoli Erbilu. Nábožensky tolerantní území s plně demokratickou a sekulární politikou. Politická scéna je dominována dvěma tradičními stranami (KDP a PUK), ale v nedávné době v regulérním politickém boji zaznamenává úspěchy i třetí strana (hnutí „Gorran“). Islámistické i například komunistická strana existují, ale potýkají se s dlouhodobě nízkou přízní voličů. V regionálním parlamentu jsou rezervována místa pro zástupce menšin (turkmenské, asyrské a arménské). Z hlediska míry sekularismu a fungující demokracie překonává „irácký“ Kurdistán v regionu jen Izrael.
Jižní Kurdistán zůstává i navzdory náboženskému a sektářskému chaosu, do kterého v posledních letech upadl zbytek Iráku, bezpečnou zemí s minimem teroristických útoků. Ekonomika je plně otevřená zahraničním, zejména západním investicím. Jejím nejdůležitějším sektorem je nadále se rozvíjející ropný průmysl, jehož význam podtrhuje například vzrůstající zájem společností jako ExxonMobil (regionální pobočka přesídlila do Erbilu) či Chevron – právě na úkor nestabilního Iráku.
V zahraniční politice je „irácký“ Kurdistán dlouhodobě orientován na západní demokracie, zejména USA, přičemž jeho největším politickým spojencem je (k většinově muslimským zemím obvykle velmi skeptický) Izrael (vzájemně přátelství vychází kromě demokratické a sekulární povahy obou zemí i z historických kulturních vazeb). Nadstandardně vřelé vztahy panují i mezi „iráckým“ Kurdistánem a Českou Republikou, jenž byla jednou z prvních zemí, která otevřela v Erbilu svůj konzulát. V nedávné době velká část západních zemí otevřeně vojensky podpořila „irácký“ Kurdistán v boji proti Islámskému státu – ať už přímými leteckými údery (spojenecká letecká ofenziva byla zahájena až v reakci na ohrožení Erbilu extremisty z Islámského státu), darováním vojenského vybavení (případ ČR) či výcvikem pešmergů v Kurdistánu i Evropě.
Z vojenského hlediska disponuje KRG dobře motivovanými jednotkami pešmergů, které se historicky poprvé adaptují z úlohy horských geril na úlohu pravidelné armády autonomního území. Jako armáda ovšem nedisponují letectvem ani tou nejjednodušší protileteckou obranou, což z nich dělá snadný cíl i pro lehké bitevníky jako je L-159.

2) Irák (bez KRG): většinově arabská země s centrem v metropoli Baghdádu. Nejvýznamnějším demografickým problémem, dokonce převyšujícím konflikt s kurdskou menšinou, je rozdělení země mezi většinové šíity na jihu a menšinové sunnity na severu země (Kurdové, ačkoli převážně sunnitští muslimové, dávají z hlediska vlastní identity přednost kulturním kořenům před náboženstvím, tedy je v rámci sektářských potyček nelze řadit ani k jedné ze stran, neboť se jich neúčastní). Náboženské problémy jsou umocněny nedávným vývojem: nejprve byl u moci (s postupem života stále méně sekulární) sunnitský diktátor Saddám Hussein, aby ho po spojenecké invazi nahradili zástupci většinových šíitů, donedávna reprezentovaní premiérem Malíkím. Sektářský útlak dominantních šíitů byl (a je) jedním z faktorům, jež vedly k sílícímu sunnitskému džihádistickému odbojovému hnutí. To vygradovalo až v transformaci původně podzemního uskupení, místní pobočky al-Kajdy, v plnohodnotný teroristický chalífát, který ovládá většinu nekurdských sunnitských oblastí Iráku (a podstatnou část sousední Sýrie), a jehož další expanzi z významné části zastavily právě spojenecké nálety a odpor Kurdů. Islámský stát jako souvislé území s největší pravděpodobností nečeká v Iráku trvalá existence, ale jeho nebývale brutální praktiky povedou k dalšímu rozkolu mezi sunnity a šíity. Jednou z oblastí, kde se rozkol i před stávající krizí projevoval, byla například faktická transformace irácké armády na šíity ovládané pořádkové síly, široce nenáviděné v sunnitských oblastech severního Iráku i baghdádských čtvrtích. Letní kolaps i doposud trvající neefektivita irácké armády navíc vedla ke stoupajícímu podílu šíitských islámistických milic na obraně státu – od domácích organizací jako Irácký Hizballáh a Badrova organizace až po tisíce „dobrovolníků“ z Íránu – s velkou pravděpodobností členy obávaných Revolučních gard. Nakonec, velmi významnou roli při stabilizaci situace hrál a hraje „šedá eminence Blízkého východu“ – generál speciálních sil íránských Revolučních Gard Kásem Solejmaní. Silný politický vliv Íránu na šíitské vlády (Malíkího i současnou Abádího – do takové míry, že současný Irák spíše připomíná teheránskou loutku) tak nyní doplnil i faktický, přímý vliv na zemi. Vzhledem ke zmíněnému vzrůstajícímu rozkolu mezi sunnity a šíity lze bohužel předpokládat další příklon původně prozápadního Iráku k šíitsky (a protikurdsky) extremistickému Íránu.
Z ekonomického hlediska je země z velké části závislá na ropě, jejíž těžbu a export však komplikuje špatná bezpečností situace na zemi. Obecným problémem pak zůstává doslova všudypřítomná korupce.
Irácká armáda, jakkoli se v posledních měsících ukázala být neefektivní, je síla vybavená moderním americkým vybavením (v nedávné době došlo i k nákupu ruských zbraňových systémů: např. termobarické mobilní vícečetné raketomety TOS-1 či moderní útočné vrtulníky Mi-28N), přičemž jednání o prodeji další techniky a zbraní probíhají takřka neustále. Poměrně zanedbanou částí ozbrojených sil je letectvo, disponující především vrtulníky a starými sovětskými bitevníky Su-25. Zoufalá situace dokonce vyústila v takové řešení, že moderní západní rakety a „inteligentní pumy“ jsou odpalovány z původně civilních dopravních strojů Cessna 208. V blízké době bude letectvo pravděpodobně rozšířeno o americké stíhačky F-16 a později i jihokorejské trenažéry/lehké bitevníky T-50, ale z již jmenovaných důvodů je jasné, že L-159 by pro něj bylo velkým přínosem.
Při případném konfliktu s Kurdy, nedisponujícími protivzdušnou obranou, by irácké letectvo stále mohlo být smrtící silou, k čemuž by dodávka L-159 jen přispěla.

Jak dál?

Máme zde dvě protikladné entity. Jedna za civilizovaným, demokratickým a sekulárním světem stojí vším, co má, a zejména v posledních měsících tvoří páteř odporu proti nejšílenějšímu islamistickému režimu posledních let – Islámskému státu. Je nám bližší kulturně i politicky, a vzhledem k současné situaci od ní nemůžeme čekat nic jiného, než pokračování na cestě k úplné samostatnosti a pokračujícímu partnerství s Evropou i Českou republikou. Z vojenského hlediska je však tato entita obklopena nepřátelskými režimy – silně protikurdským Tureckem, Íránem, Irákem a rozvrácenou Sýrií, navíc je proti leteckým útokům je zcela bezbranná.
Na straně druhé stojí nepředvídatelný zkorumpovaný baghdádský šíitský režim, který se pod maskou demokracie roky podílel na rozdmýchávání sektářských nepokojů, jenž vyústily až v současnou krizi s Islámským státem. Ruku v ruce s popsanými událostmi jde stále jasnější příklon k Íránu – jednomu z největších nepřátel moderní civilizace, jehož vláda nad vlastním obyvatelstvem i deklarované cíle mezinárodní politiky jsou v absolutním rozporu se vším lidským, morálním i slušným. Nehledě na oficiální politiku navíc v zemi, na úkor vládních sil, získávají stále větší význam islámistické milice pochybné loajality. Je jasné, že současný vývoj vede, dříve či později, k dalšímu střetu mezi Irákem a Kurdy. V takové situaci by bylo vrcholně amorálním rozhodnutím podílet se na vyzbrojování sektářského neloajálního režimu proti našemu přirozenému spojenci.

Sankcionováním Ruska, ať už jsou jeho povaha a dopady jakkoli příznivé či nepříznivé, západ ukázal, že zohledňování morálních otázek při zahraničním obchodu mu není cizí. Při vývozu pokročilých zbraní jako bojové letouny jsou dokonce záruky, že dotyčný prostředek nebude použit proti civilistům, standardní součástí smlouvy. Nepředvídatelný Irák, který sám ani nemůže říci, zda neskončí jako perská satrapie, takové záruky upřímně dát nemůže. Kdo by nám však takové záruky upřímně poskytnout mohl, zcela postrádá jakékoli letectvo (na jehož vybudování je L-159 ideálním začátkem), a má se Spojenými státy natolik dobré vztahy, aby nebránili vývozu pokročilých technologií, je samozřejmě KRG – „irácký“ Kurdistán. Pokud tedy zohledňujeme morální otázky vývozu pokročilých zbraní v případě zemí jako Rusko či Írán, je na čase se podobnou cestou vydat i v případě Iráku. A nabídnout naše stroje entitě, která bude vždy stát na naší straně – tedy jižnímu Kurdistánu. Už jednou jsme to udělali: Bez československé pomoci by na konci 40. let nemohl vzniknout Izrael. Nyní ani nemusíme pomáhat – stačí neškodit.

Dr.Yekta Uzunoglu a Ondřej Hataš