A n a t o l i e

Dcery, syny mám v budoucím čase. Každý z nich je kouskem všehomíra,neopustitelného. Poupě mých tisíciletých tužeb

ARARAT

A n a t o l i e

Kolébkou jsem byla Noemovi –
houpačkou,
a tvoje matka Eva,
má včerejší batole,
Jsem Anatolie.
A znáš mě vůbec ty?

Stydím se,
za svou chudobu se stydím,
výhonky mi uvadají,
pole neplodí,
na světě zůstávám sama,
opuštěnka jsem,
v éře svobody
objevů
pokroku
v éře rozvoje
rozbití atomu
a pokoje a míru
ve světě básníků
a vědců
právníků
zůstávám osamocena v takové dálce,
víš to ty?

Tisíce let pili moje mléko
i divocí koně.
Rozdupávali mi křehké,
k ránu roztoužené sny.
Tyrani a zabijáci, hajdukové
říkali si o výpalné.
Ani Alexandru Velikému
jsem se nepoddala,
Ani sultánům a šáhům.
Odcházeli beze stínů jako kočovníci.
Přítele jsem vítala a pohostila,
ale ubránila jsem se…
Vidíš to?

Kdybys věděl,
jak vyznávám
Koroglu,
Karayilána,
I Pír Sultána, Bedrettina,
tolik lásek,
že je tužka nesepíše,
tolik lásek…
Kdybys ale znal jen toho
z minaretu, z barikády,
z větve svého mládí –
kterak posmíval se smrti…
To si zapamatuj.
Slyšíš mě?

Ty se ale nepodrob
a nerozlož
tak žalostně
tak bezútěšně…
Ať jsi kdekoli
ať uvnitř nebo venku
ve škole či ze školy,
pamatuj si kata,
všecky katy
lháře
zákeřníky,
pusť se do nich,
a do tváře jim plivni!
Drž se knih
a drž se práce
zuby nehty
drž se naděje
a lásky, zláskysnů…
Vydrž, nechci se za tebe stydět,
Uvidíš, jak vstanu z mrtvých,
pod čestnýma tvýma
tvořivýma rukama.
Dcery, syny
mám v budoucím čase.
Každý z nich je kouskem všehomíra,
Neopustitelného.
Poupě mých tisíciletých tužeb,
Tvé oči,
Políbím tvé oči,
Nemám jinou naději než tebe.
Rozumíš mi?