Abdulla Goran (kurdsky Ebdella Goran), kurdský básník, který se narodil roku 1904 v kurdském městě Halabja. Během svého života nemohl tušit, že jeho rodné město a všechno živé v něm bude jednou zničeno jedovatým plynem.

HALABJA

HALABJA

 

Abdulla Goran (kurdsky Ebdella Goran), kurdský básník, který se narodil roku 1904 v kurdském městě Halabja. Během svého života nemohl tušit, že jeho rodné město a všechno živé v něm bude jednou zničeno jedovatým plynem. Jako by to však tušil, celý svůj život až do smrti roku 1962 obětoval boji proti totalitním režimům v Iráku.Bolest jeho národa z něj udělala básníka a on křičel do nebe, do vzdálených hvězd, do lidských duší a svědomí, aby ta bolest ustala.Přesto 26 let po jeho smrti zakryly nebe nad jeho rodným městem černé mraky, které s sebou odnesly všechny jeho obyvatele, tedy příbuzné celý život revoltujícího Gorana.Jeho revoltující duše se neodrazila jen v obsahu jeho výkřiku, ale i ve stylu jeho výkřiku.Odstranil všechny klasické omezující řády v kurdské poezii a vytvořil její nový, svobodný směr.

I díky němu mají dnes Kurdové v jeho rodném městě pomníky vyzývající svět, aby učinil vše proti násilí.

I díky němu dosáhli Kurdové, byť jen v rámci Iráku, svobody.

Kurdka s medovými vlasy

/cestou do vězení z Mosulu do Arbilu – pro dívku s medovými vlasy, která stála u dveří autobusu/.

 

Vysoká, štíhlá, s medovými vlasy
proti mně stojí… Proč do dlaní bílých
tak smutným gestem bradu podpíráš si?
Že celou budoucnost mou vydědili?

Proč nevinný svůj zrak, jež osvobozuje mě,
jen na mém zajetí svět zůstane?
Proč pohled s otázkou, jež jasně psána v něm,
padá zas na mé ruce spoutané?

Na tvých ústech, na rozvinutém květu
zaváhal motýl a otázky s ním
a já, já toužím, aby ke mně vzlétl,
vzlétl k zbité duši se svým poselstvím.

U vchodu stojíš se zlatými vlasy,
soucit tě v štíhlou sochu proměnil.
Jak vzácný slavík verše plné krásy
lásce jsem zpíval v sadu umění.

Avšak Ahriman, jenž listí zahrad sežehne,
ten nenávidí kurdských ptáčků zpěv.
A ptáčník nalíčí na opeřence něžné…
mně strojí léčku, čeká na mou krev.

Máš světlou duši, krásko s plavým vlasem.
Jak pták jsem lapen mezi strážemi;
autobus hrčí a tvůj pohled zasel
smršť, která víří mozkem trýzněným.

Skláníš svou šíji, dívko medovlasá,
proti mně stojíš, venku kvete sad.
Zrak vězně poutá tvoje svěží krása,
s povzdechem touží po tom, co má rád.

Dívám se, vidím zahradu, kde jaro
oblékne kabát svěží zeleně
žluté a rudé květy na něj dalo
lehoučkým deštěm rosy stříbrné.
Dívám se, vidím tvoje plavé vlasy,
vidím dvě oči mezi řádky řas.
Víc záře zrakem vězni poslala jsi,
než měsíc na hladinu vody střás.

Tvé oči, žhavé jiskry, tváře pálí,
jakoby hruď mi chtěly propálit.
Ohniště čisté lásky v plamen rozdmychaly.
A v duši touhu zase volně žít.

Avšak zprava jeden hlídač zamračený
a zleva druhý, moje dnešní pouť,
svázané ruce, cesta do vězení,
všechno má trpký symbol: symbol pout.

Kurdský básník : GORAN

Překlad : Yekta Uzunoglu , 1976

Sloky nitra

Sloky nitra

Sloky nitra

 

Jakkoli se snažím, myšlenku, která mě opila
nemohu dát do rámce svých veršů.

Rozbor nitra a slovo mého jazyka
nevím, proč jsou od sebe tak vzdáleny.

Chtěl bych, aby se nitro otevřelo jako pergamen,
aby se ukázal svět krásnější, než jaro.

Aby se ukázalo přání, naděje, sen
zářivější, než hvězda na nebi.

Aby se ukázal smysl ticha moře,
když větřík na něj vane a čeří jeho hladinu.

Aby se ukázal svět, jehož verš nemá slzu,
avšak pláče více, než slza.

Aby se ukázal úsměv tváře bez odrazu,
jež vyjadřuje paprsek jasnější než slunce.

Avšak žel, tyto krásné verše
jsou jako ptáci, kteří neopouštějí hnízda,

zevnitř štěbetají, zpívají,
ale nikdy nepřiměli pero, aby na papír psalo.

Kurdský básník GORAN

Překlad : Yekta Uzunoglu , v roce 1977