Yekta Uzunoglu

Yekta Uzunoglu

MUDr. Yekta Uzunoglu (či kurdsky Yekta Geylanî) (narozen 1953 Silvan, Turecko) je známý soudobý kurdský spisovatel, překladatel, lékař a podnikatel s kurdsko-arménskými kořeny. Mimo svých profesí se celoživotně angažuje jako kurdský aktivista (upozorňování na potlačování kurdské menšiny v Turecku, Íránu a Iráku), spisovatel a překladatel: Je například autorem překladů částí Bible a děl Karla Čapka do kurdštiny, a naopak kurdské poezie i prózy do češtiny a němčiny. Má trvalý pobyt v ČR a od roku 1996 německé občanství, udělené v pražské Ruzyňské vazební věznici. Od roku 2006 je držitelem ceny Františka Kriegla.

V roce 1971 přijel do Paříže, kde studoval francouzštinu. Mezi lety 1973 a 1979, díky stipendiu posledního kurdského prince K. Bedir Chana studoval medicínu na Univerzitě Karlově v Praze.

Zapojil se do disidentských aktivit proti normalizačnímu režimu. Roku 1975, když režim Gustáva Husáka začal vydávat kurdské studenty z Iráku režimu Saddáma Husajna, byl dr. Uzunoglu členem skupiny kurdských studentů, která ilegálně okupovala a držela protestní hladovku v areálu švédského velvyslanectví v Praze. Rovněž během svých studií, roku 1976, založil ilegální samizdatové nakladatelství „ARARAT“, v rámci kterého publikoval svá díla o Kurdech a Kurdistánu.

Po dokončení studií mu nebylo prodlouženo vízum a vrátil se do Paříže. Vzdal se výzkumného stipendia v prestižním Pasteurově institutu a odjel jako dobrovolník Lékařů bez hranic do íránského Kurdistánu (zakládal zde polní nemocnice), kde právě probíhalo povstání proti nově vzniklé Islámské republice. Pro jeho angažmá v kurdské otázce byl zbaven tureckého pasu. V roce 1981 mu byl ve Spolkové republice Německo udělen status uprchlíka. O dva roky později byl jedním ze zakládajících členů Institut Kurde de Paris (Kurdského institutu v Paříži) a zároveň založil Kurdische Institut in Bonn, jež až do roku 1988 vedl jako ředitel.

Má trvalý pobyt v ČR a od roku 1996 německé občanství, udělené v pražské Ruzyňské vazební věznici. Od roku 2006 je držitelem ceny Františka Kriegla.

Narodil se roku 1953 na území Turecka ve městě Silvan (kurdsky Farqin). V roce 1970 odjel do Paříže studovat francouzštinu. Po vojenském puči v Turecku v březnu 1971 získal s pomocí K. Bedir Chana, posledního kurdského prince, stipendium na studia v ČSSR. Úspěšně se naučil česky a v roce 1979 absolvoval Fakultu všeobcného lékařství UK v Praze. Během studia se přátelil s disidenty a pronásledovanými zejména z řad adventistické církve, pro kterou pořádal přednášky o Svaté zemi. S těmi také roku 1976 spoluzaložil ilegální nakladatelství ARARAT (první kurdské nakladatelství vůbec), jenž se věnovalo samizdatovým publikacím o Kurdech v češtině. Ještě o rok dříve, tedy roku 1975, na protest proti vydávání kurdských studentů komunistickým režimem do rukou režimu Saddáma Husajna, s dalšími kurdskými studenty nelegálně vnikl na půdu švédského velvyslanectví v Praze, kde zorganizovali protestní hladovku.

Roku 1979 mu nebylo prodlouženo vízum a byl vyhoštěn z ČSSR.

S podporou Asociace Francie-Kurdistan mu bylo uděleno stipendium na prestižním Pasteurově institutu v Paříži. Namísto toho však v březnu 1980 odjel jako humanitární pracovník organizace Lékaři bez hranic, do íránského, a následně od října též iráckého Kurdistánu. V listopadu téhož roku mu turecká vláda za jeho angažmá odebrala cestovní pas. V roce 1981 získal status uprchlíka v SRN, kde spolupracoval s Amnesty International. O 2 roky později byl jedním ze zakládajích členů Institut Kurde de Paris a rovněž kurdského institutu v Bonnu, jehož byl až do roku 1988 ředitelem.

V roce 1986 ho Turecko definitivně zbavilo občanství.

V roce 1989 se dostal do prvního konfliktu s podnikem zahraničního obchodu ČSSR.

Krátce po Sametové revoluci se vrátil do ČSFR, kde koncem roku 1990 založil pobočku své obchodní společnosti a v roce 1993 obchodně-výrobní společnost (ČR, SRN a Turecko).

V noci z 13. na 14. září 1994 byl Uzunoglu spolu s třemi dalšími Kurdy zadržen příslušníky ÚOOZ pod osobním velením Josefa Opavy (později odsouzeným jako člen takzvaného Berdychova gangu), a až do uvalení vazby o téměř tři dny později (s překročením tehdejší zákonné lhůty 24 hodin, tedy protiprávně) zadržován.

16. září 1994 byla na Uzunoglu uvalena vazba. Dle tiskové zprávy detektiva ÚOOZ, Jiřího Gregora, Uzunoglu „obchodoval se zbraněmi a drogami”. Oficiálně byl však o měsíc později obviněn z „mučení, přípravy trojnásobné vraždy, nedovoleného ozbrojování a podvodů v obchodní činnosti”

Do 10. dubna 1995 byly všechny části obvinění staženy zpět jakožto bezpředmětné, s výjimkou mučení. Toho se měl Uzunoglu dopustit v noci z 8. na 9. září na Otanu Göksenovi a večer 13. září na dvou osobách (včetně vlastního bratrance). V obou případech měli Uzunogluovi asistovat zbylé tři zadržené osoby, z nichž jedna je jeho synovcem – ten však byl dle spisu zatčen už odpoledne, tedy před údajným mučením. Ani v této podobě však nebyla obžaloba Městským soudem v Praze přijata, rozhodnutí definitivně potvrdil 14. února 1995 Vrchní soud v Praze.

Mezitím byla šestiměsíční vazba celkem čtyřikrát prodloužena, naposledy kvůli překročení zákonné hranice dvou let dokonce Nejvyšším soudem České republiky. V té době byl dle tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla i týrán.

V roce 1996 dostal německé občanství, ještě ve vazbě v bezpečnostní cele bezpečnostního patra Vazební věznice Ruzyně.

12. března 1997 byl Uzunoglu propuštěn z vazby a ihned podal trestní oznámení na Jiřího Gregora za „pomluvu, lživou zprávu poskytnutou ČTK“. V květnu odjel navštívit rodinu do Turecka, odkud mu bylo v červnu zakázáno vyjet.

V té době byl nadále stíhán pro údajné omezování osobní svobody a mučení tureckého emigranta a obchodníka Otana Göksena. Toto jméno bylo během procesu obžalovaným prokázáno jako falešné a dotyčný přiznal, že v ČR žije už od 80. let na falešný pas. Začal tvrdit, že se jmenuje Gurkan Gönen, nicméně i pravost této identity byla obžalovaným u soudu zpochybněna. Dle zprávy Inspekce MV ČR pracoval Göksen/Gönen jako agent přímo pod kpt. Horákem, jenž řídil zatčení. Rovněž byl dlouhodobým konfidentem StB.

Po návratu do ČR pokračuje v podávání podnětů k trestnímu stíhání proti příslušníkům Policie ČR, pracovníkům Státního zastupitelství a jiným. Na svých stránkách také uvádí, že byl podpálen jeho dům, opakovaně ničena jeho vozidla a že pokračuje v „boji za spravedlnost a očištění svého jména“.

18. ledna 2000 byla podána obžaloba, v podstatě totožná s žalobou z roku 1995.

15. ledna 2003 byl případ předán Ministerstvem spravedlnosti do Turecké republiky.

1. září 2003 byl případ vrácen tureckými orgány zpět do České republiky.

25. září 2003 soud v neveřejném jednání stíhání pro neúměrnou délku zastavil, proti tomu se však odvolalo jak státní zastupitelství, tak samotný Uzunoglu, který žádal “osvobození v plném rozsahu”.

3. března 2006 byl zveřejněný otevřený dopis „Žalujeme” , který podepsaly významné osobnosti veřejného života, konkrétně: Pavel Dostál, Táňa Fischerová, František Janouch, Karel Jech, Květa Jechová, Svatopluk Karásek, Jaroslav Kořán, Dana Němcová, Karel Schwarzenberg, Jiřina Šiklová, Věněk Šilhán, Libuše Šilhánová, Jaromír Štětina, Petruška Šustrová.

V dubnu 2006 mu byla udělena[3] Cena Františka Kriegla Nadace Charty 77 za „za dlouholetý a neohrožený boj za lidská práva a lidskou důstojnost jak za komunistického režimu (zakončený jeho vyhoštěním z Československa v roce 1979), tak i po listopadu 1989, kdy byl v roce 1994 zatčen a celých 31 měsíců vězněn, a již skoro 12 let se na české polistopadové justicí domáhá spravedlivého procesu a očištění svého jména.“

V březnu 2007 Uzunoglu zahájil na protest proti vleklému procesu hladovku, kterou po 11 dnech ukončil, jednodenní hladovkou ho podpořila řada lidí včetně bývalého prezidenta Václava Havla.

29. března 2007 uložil Obvodní soud pro Prahu 4 uložil Uzunogluovi za „vydírání a mučení jednoho cizince“ (Gürkena Gönena) dvouletý podmíněný trest vězení se zkušební dobou na pět let a zprostil jej obžaloby „z mučení dalších dvou cizinců“. Jeho dva spoluobžalované, souzené v nepřítomnosti, odsoudil soud k vyhoštění na deset let. Uzunoglu označil rozhodnutí soudu za fašizující a proti verdiktu se odvolal, obavy o spravedlivý průběh procesu vyjádřila podle tisku i mezinárodní organizace Amnesty International.

31. července 2007 osvobodil odvolací pražský městský soud Uzunoglua a zrušil tak rozsudek obvodního soudu z 29. března 2007.

V současné době vede s různou úspěšností množství soudních sporů, ve kterých se domáhá odškodnění, náhrady ušlých zisků z nejrůznějších obchodních aktivit a omluvy ze strany odpovědných osob.

  • Narodil se 10.05.1953 jako třetí dítě kurdského právníka Ahmeta Uzunoglu. Jak z otcovy, tak z matčiny strany byly obě jeho babičky “siroty” arménské genocidy. Tyto arménské děti byly zachráněny ze strany jeho praprarodičů před genocidou a následně provdány za jeho dědy.
  • Již ve střední škole se – podobně jako všichni jeho příbuzní – angažoval v různých hnutích bojujících za základní práva Kurdů v Turecku.
  • 1970 po maturitě – příjezd do Paříže
  • 1971 – studium francouzského jazyka na Institut de Touraine
  • Březen 1971 – vojenský puč v Turecku, pro něj i pro jiné – nemožnost převodu devizových prostředků z Turecka za účelem studia
  • 1972 – s pomocí posledního kurdského prince K. Bedir Chana získání stipendia pro studium v ČSSR
  • 1972 – studium českého jazyka a odborná příprava při Universitě Karlově v Mariánských Lázních
  • 1973 – 1979 studium Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze
  • Přátelství s diskriminovanými a pronásledovanými lidmi z řad českých adventistů
  • 1975 – Začal přednášet o “biblické zemi” v různých adventistických modlitebnách na území ČSSR, v součinnosti s (dnes již prof. MUDr.,Dr.Sc.) Pavlem Martáskem.
  • 1976 – Organizoval hladovku na velvyslanectví Švédského království v Praze, při které on a další kurdští studenti protestovali proti zahraniční politice Husákovy éry, spojené s podporou režimu Sadáma Hussaina v Iráku.
  • 1976 – přátelství s pozdějšími signatáři Charty 77, jako : Prokopem Voskovcem, Tomášem Vrbou, Jiřím Hanzelkou, Jaroslavem Kořánem aj.
  • 1976 – Založil s pomocí přátel z řad adventistické církve v ČSSR nepovolené kurdské nakladatelství ARARAT, kde vydal několik knih, brožur, plakátů a letáků.
  • 1977 – přátelství s MUDr.ing.Vladimírem Štichem a doc.MUDr.Milanem Kalábem
  • 1978 – Spoluzakládal kurdský “Půlměsíc”, obdobu Červeného kříže.
  • Podzim 1979 – Byl vyhoštěn z ČSSR.
  • Příjezd do Paříže. Získal ze strany francouzské vlády stipendium pro výzkum na Pasteurově Institutu. Angažovala se pro něj “Asociace France-Kurdistan”, jejímiž členy byli – mimo jiné – filozof J.P.Sarter, A.Kastler, L.Schwartz, G.Chaliand, S. de Beauvoir.
  • Prosinec 1979 – Byl přijat představiteli Mezinárodního Červeného kříže v Ženevě – společně s významným německým právníkem prof. Mönchem – jako předseda delegace Kurdského půlměsíce.
  • 1979 – angažmá v organizaci “Lékaři bez hranic” (v té době byla ve fázi zrodu)
  • Začátek března 1980 – odjezd do Iránu jako lékař “Lékaři bez hranic”. Následně za ním přijel jeho přítel doc.MUDr.Ing. Vladimír Štich, který se po 5 týdnech vrátil zpět do ČSSR. MUDr.Y.Uzunoglu založil v Iránu několik lazaretů.
  • V Iránu zůstal až do konce září 1980.
  • Říjen 1980 – v Iráku jako lékař “Lékařů bez hranic”
  • Listopad 1980 – Turecká vláda mu za jeho angažmá v Iránu a Iráku v rámci činnosti organizace “Lékaři bez hranic” odebrala jeho cestovní pas. Filmy natočené o jeho aktivitách v Iránu a Iráku odvysílalo v té době 32 televizních stanic na světě.
  • Zůstal v SRN jako politický uprchlík, nemohl se již bez cestovního pasu vrátit do Francie.
  • 1981 – status politického uprchlíka v SRN, studium německého jazyka
  • 1982 – Začal pracovat jako lékař v SRN.
  • Začátek spolupráce s Amnesty Intenational v SRN, se Společností pro ohrožené národy, přednášel o porušování lidských práv a o vojenské diktatuře v Turecku, o Iránu Ajatolláha Chomejního, o Iráku Sadáma Hussaina, a publikoval…
  • 1983 – Se svým bratrancem prof.Kendalem Nezanem a s pomocí francouzské vlády, osobně ministra kultury p. Jacka Langa (za prezidenta Mitteranda), byl u zrodu prvního kurdského institutu v dějinách Kurdů, a sice “Institute Kurde de Paris”.
  • V tomtéž roce založil podobný institut ( Kurdisches Institut ) v SRN, jehož byl MUDr.Y.Uzunoglu ředitelem. Kurdisches Institut v SRN byl pod patronátem pana Laurenta Schwarze – významného francouzského matematika, Alfreda Kastlera – nositele Nobelovy ceny za fyziku, prof.Eduarda Leemanse – předsedy belgického parlamentu a rektora louvenské university, a Hanse Oskara Vetera – předsedy Světových svobodných odborových organizací a poslance Evropského parlamentu. Tento institut dostával finanční podporu německé federální, ale i zemských vlád. Mezi členy tohoto kurdského Institutu v SRN byli například: Heinrich Böll, prof.Ingeborg Drewitz – víceprezidentka něm. PEN-klubu, G.Engelman – předseda Německého svazu spisovatelů, G.Baum – federální ministr vnitra, Jo Leinen – ministr pro životní prostředí v Sársku a nyní poslanec v Evropském parlamentu, JUDr. Hoffkes – poslanec za CSU v Bundestagu, Rut Zutt – poslankyně SPD v Bundestagu, Petra Kelly – poslankyně strany Zelených v SRN, Roland Voigt – poslanec strany Zelených v Bundestagu a dalších 26 poslanců ze všech politických stran, zastoupených ve federálním shromáždění v SRN.
  • 1986 – Spoluúčinkoval při založení kurdské knihovny v New Yorku a přednášel v řadě míst v USA.
  • 1986 – zbaven občanství Turecka
  • 1987 – Projektoval kurdské vysílání rozhlasové stanice RADIO MONTE CARLO, vysílající na všech vlnách, stanice, kterou bylo možno jako jedinou poslouchat všude na světě ( což realizoval prostřednictvím protestantské církve); zde i účinkoval. Kurdština byla v té době zakázaným jazykem v Turecku.
  • 1987-1988 přednášky po celé Evropě o Kurdech, o lidských právech, o kulturních právech menšin, o právech Romů, o nutnostech poskytování psychoterapie osobám mučených v diktátorských zemích apod.
  • Koncem r. 1988 se stával čím dál tím více terčem útoků islámských fanatiků z Iránu a Turecka, turecké fašistické strany a v neposlední řadě zastánců Sadáma Hussaina – viz: německý tisk z té doby.
  • Koncem 1988 – návrat do medicíny… současně založení první obchodní společností, od níž očekával možnosti financování svých “nepopulárních” publikací
  • 1989 – první konflikt s podnikem zahraničního obchodu ČSSR, při němž zjistil, že tento podnik okrádá stát a financuje rozvratné aktivity v západní Evropě i v Turecku. O tom informoval v červenci 1990 osobně tehdejšího šéfredaktora Lidových novin.
  • Prosinec 1989 – účast na oslavách “sametové revoluce” v ČSSR
  • 1990 – na žádost některých jeho přátel z Charty 77 – aktivní účast v boji proti zločincům obchodujícím s utečenci. Ve 4. čísle Respektu uveřejnil k té otázce článek …atd.
  • Září 1990 – založení pobočky jeho obchodní společnosti (působící v SRN), v ČSFR.
  • Jako první soukromá firma vůbec na území ČSFR uskutečnil vývoz 650 motorových vozidel za 8 týdnů do Turecka a obstaral “přítok” devizových prostředků do ČSFR (díky svým obchodním aktivitám).
  • 1991 – Organizoval pravidelně v Paláci kultury v Praze mezinárodní semináře k ekonomickým reformám v ČSFR, kde stálým přednášejícím byl – mimo jiných -dnešní prezident ČR, prof.Václav Klaus. Tyto akce financoval ze svých prostředků.
  • 1991 – Uveřejnil desítky článků (v tisku ČSFR), týkajících se ochrany a obrany lidských práv na světě.
  • 1992 – S jeho výraznou pomocí došlo k podpisu bilaterální smlouvy mezi ČSFR a Tureckou republikou, týkající se spolupráce v oblasti boje proti organizovanému zločinu. Přestože nebyl občanem žádné z obou zemí, považoval takovou pomoc za svou povinnost.
  • 1993 – Poprvé po 23 letech směl navštívit Turecko jako turista. V minulosti byl kvůli svým aktivitám ve prospěch Kurdů zbaven občanství Turecka.
  • 1993 – spoluautorství knihy ” Ekonomické perspektivy České republiky” společně s dnešním prezidentem prof.Václavem Klausem, R.Salzmanem a dalšími osobnostmi ČSFR z oblasti ekonomiky.
  • 1993 – Založil další obchodně-výrobní společnosti, a to jak v ČR, tak i v SRN a v Turecku.
  • Srpen 1994 – podpis významné smlouvy s firmou ŠKODA-Praha. Jeho společnost se podpisem této smlouvy stala výhradním zástupcem ŠKODA-Praha na celém středním východě.
  • Září 1994 – Byl zadržen příslušníky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.
  • Zůstal 2,5 roku – tedy nad rámec zákonné lhůty – ve vazbě, v bezpečnostní cele bezpečnostního patra Vazební věznice Ruzyň. V průběhu vazby byl soustavně týrán.
  • Podzim 1996 – Bylo mu uděleno občanství SRN. (Dokument o tom mu byl předán v bezpečnostní cele vazební věznice.)
  • Jaro 1997 – propuštěn z vazby
  • Květen 1997 – návštěva rodiny v Turecku
  • Červen 1997 – Byl na něj uvalen zákaz vycestování z TR.
  • Říjen 1997 – zrušení zákazu vycestování z TR
  • V r. 1998 pokračoval v podávání podnětů k trestnímu stíhání proti příslušníkům Policie ČR, pracovníkům Státního zastupitelství a jiným. Byl podpálen jeho dům, opakovaně ničena jeho vozidla…
  • 1998 – 2007 boj za spravedlnost a očištění jeho jména – viz chronologie CAUSY
  • Červen 2006 – Nadace Charty 77 mu udělila Cenu Františka Kriegla
  • Červenec 2007 – Městský soud v Praze ho po třinácti letech v plném rozsahu očistil ze všech obvinění.
  • Yekta Uzunoglu je členem PEN-klubu, je ženatý, má dvě děti.