Snídaně v Mahabád

.Dr. Abdul Rahman Kásemlú

Se svým přítelem a kolegou (dnes Prof. MUDr. Ing. Vladimírem Štichem), který byl na výjimečné stáži v Paříži na Universitě Piere Curieho, jsme se dohodli, že nechá stáže a já své atestace a pojedeme do Kurdistánu pomáhat zraněným. Byl jsem v té době exkluzivním stipendistou MZV ve Francii, měl jsem po práci nejlepší jazykovou školu, abych se zdokonalil ve francouzštině a k tomu místo v nejprestižnějším francouzském lékařském výzkumném ústavu – Pasteurově institutu.

Napsal jsem francouzskému MZV děkovný dopis a vysvětlil, že v dané situaci nemohu nechat svůj národ na pospas osudu, který mu určila nově vzniklá Islámská republika Írán. Vrátil jsem jim vše, čím mně obdarovali a vydal se do své domoviny.

Nepřekonatelným problémem bylo, jak se vůbec dostat do Kurdistánu, malého ostrůvku v oceánu barbarských řádů – přes Turecko či Irák jsem nemohl, zatkli by mě na místě. Jako jediná šance mi tak zbývalo využít „porevolučního chaosu“ v Íránu a risknout přistání v Teheránu. Do Teheránu, kde v té době byly stovky amerických diplomatů a zaměstnanců ambasády uneseny a drženy jako zajatci, do Íránu, kde – jak jsem se dozvěděl od čelních představitelů Mezinárodního červeného kříže v Ženevě – byli zastřeleni příslušníci červeného kříže a do Teheránu, kde dokonce i zfanatizované děti měly v rukou samopaly a hledaly „nepřítele“, aby ho zastřelily… Ale jiná možnost nebyla. Odletěl jsem přímo do pekla a letištní kontrolou jsem nějak prošel – jak, to jsem ani nevěděl. Za letištní kontrolou na mně čekal můj přítel Dr. Sherefkendi (2 roky po Dr. Kásemlú rovněž zavražděn íránskými agenty v Evropě). Nesměli jsme se ani nijak bratrsky obejmout, abychom neupoutali pozornost – Dr. Sherefkendi byl převlečen a hrál roli taxikáře. Po několika dnech pobytu u jeho rodiny a u jeho bratra, tenkrát tamějšího nejslavnějšího básníka Hejara, jsme našli autobus, kterým jsme mohli jet až do kurdského hlavního města Mahabádu. Mahabád byl ze všech stran obklíčen íránskými revolučními gardisty, a ti byli pro každého Kurda katy.

Vláďa (Štich) se měl do Mahabádu dostat přes Turecko. V Turecku ho měli na starosti naši přátelé, kteří ho nakonec převedli přes hranici pod palbou pohraničníků obou zemí a poté ho Kurdové měli dostat z Íránu do obklíčeného Mahabádu. Kdyby narazil na jakoukoliv hlídku revolučních gardistů (a ty byly všudypřítomné), na místě by ho zastřelili. Po celém Íránu byl hysterický hon na „západní agenty“ a Vláďa rozhodně jako Kurd nevypadal…
Měli jsme se s Vladimírem sejít, tak jak bylo domluveno, 21. 3. 1980 to jest dne kurdského národního svátku Newroz v kurdském zakazaném hl. městě Mahabádu . Já jsem se tam, po neuvěřitelné cestě autobusem, dostal kolem páté hodiny ranní. Na autobusové zastávce na mně čekal Kurd, který se ke mně choval ještě chladněji, než Dr. Sherefkendi na teheránském letišti. Byl jsem konečně ve městě, které pro všechny Kurdy znamená naději i utrpení. Ve městě, na jehož náměstí byla v roce 1946 vyhlášena první kurdská republika a na němž byl také oběšen první kurdský prezident! Nemohl jsem si ale dovolit ten luxus, abych se propadal do svých citů, všude byli cítit agenti a revoluční gardisté islámského státu. Jeden jediný chybný krok či gesto by znamenal smrt. Se svým chladným „nosičem kufrů“ jsme se ztratili v ulicích, až najednou otevřel jakési dveře, které vedly na malý dvorek nějakého domu, a pak i dveře do samotného domu, z něj jsme tajným vchodem proklouzli do sousedního domu… už si ani nepamatuji, kolik domů jsme takto prošli, než nakonec v jednom domě můj „nosič“ konečně položil můj kufr, otočil se na mně a s naprosto změněnou tváří a s velkým, srdečným úsměvem řekl: „Bratře doktore, jsi vítán doma v Kurdistánu, a objímám tě vší silou!“
Za pár chvil se v tom samém domě objevil i můj drahý přítel Vláďa, se kterým jsem se rozloučil už v Paříži. Objímali jsme se. Pak nás náš hostitel zdvořile požádal, abychom se šli umýt, aby z nás „ta špína veškerého utrpení odešla a spadla“… Po smytí špíny utrpení způsobeného tamějšími zrůdami jsme se cítili jako v kurdském ráji, i když obklíčeném ze všech stran nelidským režimem. Majitel domu na mně obrátil a řekl: „Bratře, teď je čas na newrozskou snídani“ a poprosil, abychom ho následovali. Opět začalo procházení přes domy a dvorky než jsme se dostali do jednoho nenápadného domku. Otevřel nám dveře, omluvil se, že jde před námi, že to je jen proto, aby nám mohl otevírat a abychom to nevnímali jako nezdvořilost, že jde před námi. Otevřel poslední dveře, a tam proti nám najednou stál můj přítel, učitel a starší bratr Dr. Abdul Rahman Kásemlú se svým zářícím úsměvem a jeho první věta s otevřenou náručí byla: „Jste vítáni u snídaně, měl jsem hlad a bál jsem se, že přijdete pozdě…“ Veškerá ta tíha, úzkost, nejistota a nevím co ještě všechno, byly najednou pryč.

Tak proti mně najednou stál můj starší bratr Rahman a my jsme byli v Mahabádu (ten pocit nemůže nekurd nikdy pochopit) a byli jsme obklíčeni ze všech stran. O tom, že Dr. Kásemlú opustil se svými jednotkami Mahabád, jsem se dozvěděl poprvé v Moskvě v Kremlu od Černomyrdina, když jsem se pokoušel mobilizovat sovětské Kurdy, aby s telegramy adresovanými Kremlu, protestovali proti politice Sovětského svazu vůči Dr. Kásemlú a Kurdům. Když mně s mým překladetelem Kurdem ze Sovětského svazu Černomyrdin prijal, byl vzetklý jako pes, nebylo mu příjemné, že jsem nechal rozeslat tisíce telegramů sovětskému tisku a i CK! První jeho věta byla “tvůj vůdce z Mahabádu utekl”! To neměl říkat, protože já jsem se neudržel a vyletěl jsem ze židle a ve stoje s nataženou rukou jsem na něj prstem zamířil a řekl: “můj vůdce nikdy neutíká a žádný Kurd neutíká z boje”! Můj tlumočník mně objal a přiměl, abych si sedel. Černomyrdin byl očividně zaskočen, neočekával, že si někdo v Kremlu toto může dovolit! V SSSR jsem už byl ilegálně, Černomyrdin to věděl, stačilo, aby mně nechal zatknout a byl bych skončil někde na Sibiři ….. později jsem si uvědomil, že jsem v tom afektu použil slovo VŮDCE o svém přiteli.

To bylo někdy v červenci 1979, tedy nejméně 9 měsíců už byl Dr. Kásemlú se svými bojovníky v horách – nechtěl, aby byl Mahabád zničen válkou a tak vyzval nepřítele k boji v kurdských horách. A najednou stál přede mnou, v tom malém domě s rozevřenýma rukama, připravený mě, tak jako vždy, bratrsky obejmout.
Poté opět s úsměvem: „Milý bratře, určitě jsi dlouho neochutnal kurdský med či smetanu z kozího či ovčího mléka,“ a vyzval nás, abychom se rozsadili kolem již dokonale připravené snídaně na zemi – to byl můj starší bratr Rahman:Přišel do Mahabádu i za cenu ohrožení svého vlastního života aby uvítal svého mladšího přítele a aby nám všem dal poselství, že náš lidský život, naše etika a náš kodex zůstane zachován i v tomto pekle. Že si nenecháme odcizit žádnou lidskou normu, která dělá člověka člověkem, Kurda Kurdem!

To byla ta nejvzácnější a nejvýznamnější snídaně mého života…

Dr.Yekta Uzunoglu ( Geylani)

Praha , 15.07.2015