Jsme šli pod Staroměstský orloj, abychom si mohli – jako v době totality nebo fašismu – něco říct, aniž by měli možnost nás odposlouchávat  

Když jsem se dozvěděl, že Pavel Dostál je zvolen poslancem za ČSSD do Poslanecké sněmovny, hned jsem mu napsal  dopis a adresoval jsem ho do Poslanecké sněmovny, na obálku jsem výrazně napsal propisovačkou “úřední pošta”, aby ji bachaři ve vazební věznici Ruzyně neposlali k cenzuře Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, kde byl Václav Kučera náměstkem. Tzv. úřední pošta nepodléhla cenzuře, ale pro mně první rok mého pobytu ve vazbě ani tento paragraf zákona neplatil! Vazební věznice v prvním roce mé vazby přes existenci tohoto paragrafu poslala moji úřední poštu k cenzuře a nebo ji poskytla vyšetřovatelům, ti ze své funkce spadali pod Václava Kučerou a zaúkolovali tzv. operativce, aby šli k těmto úředním osobám a “vyzvedli” poštu! To bylo i v případě samotného mnistra vnitra Jana Rumla, kdy operativci v hodnosti podporučíka přišli pro “poštu”, nebo v případě výkonného místopředsedy ODS poslance MUDr. Petra Čermáka a nebo dokonce i v případě ředitele cizinecké a pohraniční policie Karla Freunda. Následně se hned v masmédích objevila zpráva naservírovaná samotnou policií, že Uzunoglu z vazby pašuje dopisy politikum! Nikdo z těch novinářů se ani na chvíli nezamyslel nad skutečností, že se jedná o komunikaci s úředními osobami, na které se nevztahuje cenzura podle platné právní normy ČR!

Po dvou letech systematické diskreditace mé osoby v médiích už neměl úřad plk.Václava Kučery tak silný zájem na mojí korespondenci a tak jsem mohl částečně komunikovat s aspoň úředními osobami!

Mezi těmi osobami byl Pavel Dostál a Egon Lánský a pár ostatních odvážných politiků s imunitou!

Pavlu Dostálovi jsem se snažil vylíčit to bezpraví a vždy mně odepsal a párkrát buď sám nebo společně s profesorem Zdeňkem Jičínským interpelovali rezortní mnistry. Já jsem se to dozvěděl vždy o několik týdnů později, když náhodou za mnou přišel obhájce a když nezapomněl, že mně má informovat i o tom, co se odehrává kolem mé osoby v Poslanecké sněmovně.

Pavel napsal článek a chtěl mě navštívit ve vazbě, podal žádost u MSZ v Praze (jelikož jeho imunitu úřady igorovaly) a dva dny před návštěvou byl brutálně napaden před sněmovnou a celý jeho obličej byl pořezán!

Já o tom všem nic nevěděl, byl jsem přece v “bezpečnostní cele”…. a najednou přišli pro mě bachaři a odvedli mě (nikdy neříkali kam), ocitl jsem se v jedné místnosti oddělené sklem. Na druhé straně skla stál muž s hlavou celou v obvazech … nevěděl jsem, kdo je a co to znamená… a ten muž se přiblížil k mikrofonu a řekl mi : Yekto, to jsem já Pavel Dostál….

Byl jsem již 2. rokem v “bezpečnostní cele” izolován od celého světa a dokonce jsem v tom okamžiku přemýšlel, kdo je Pavel Dostál… a to i když jsem s ním komunikoval písemně… Byl to pro mně šok vidět před sebou osobu obalenou obvazy a obzlášť když bachaři nikdy neříkali kam mně odvádějí a co se bude dít po tom “odvádění”!

Pak jsme si přes mikrofon asi půl hodiny popovídali a když čas vypršel, zvedl Pavel Dostál ruku sevřenou v pěst a řekl: Vydrž, vyhrajem to! Ukázal mi nějaké noviny a řekl: tady jsem napsal článek a dám ho bachařům, aby ti ho předali!

Po mém propuštění v březnu 1997 jsme se hned sešli na Staroměstském náměstí a to jsem měl v patách “sledovačku” po čtyřiadvacet hodin, Pavel měl na to cit, sám poznal, že jsme sledováni. Pak z kavárny jsme šli pod Staroměstský orloj, abychom si mohli – jako v době totality nebo fašismu –  něco říct, aniž by měli možnost nás odposlouchávat. Říkal mi: odejdi na chvíli z Čech! Když to Pavel řekl, tušil jsem, že něco ví a že asi jsem v nebezpečí! Poslechl jsem ho, nechal jsem auto v garáži a konspirativně jsem odjel “tajně” vlakem do SNR! Toto se odehrávalo v době, kdy Jan Ruml byl ministrem vnitra, Václav Klaus předsedou vlády a Václav Havel prezidentem! A všichni jsme se znali osobně řadu let a všichni o té mně vsugerované kauze věděli a mohli vědět, že jsem se stal obětí policejní mašinérie a to na objednávku!

Kdyz zemřel, byl jsem stále ještě obžalovaná osoba a ti, kteří organizovali jeho pohřeb, i když o našem důvěrném vztahu museli vědět a věděli, nepozvali mně na pohřeb. Presumpce neviny, jedním z principů právního státu a výkonu soudnictví, ani v řadách těch, kteří organizovali jeho pohřeb, v mém případě neplatil a to ani při poslední rozlučce.Celé dny jsem žil v bolestivých křecích, že onen muž, který v mém boji za právo a spravedlnost toho tolik riskoval a já se s ním nemůžu ani rozloučit…

Po několika dnech jsem sebral sílu a chtěl jsem se s ním nějak rozloučit, zavolal jsem jeho paní a dlouho jsme mluvili o Pavlovi… Byla zdrcená a říkala “mám ho ještě tady v bytě” a navrhla, že bych se s ním mohl přijít rozloučit, ale já na to neměl sílu, abych Pavla viděl jako popel……

Mám ho v duši stále a stále to bolí, že jsem se s ním nemohl důstojně rozloučit a poděkovat mu.