Každý, koho jsem v Československu a následně v Česku poznal, používal výraz, „turecké hospodářství”.Byl a je to národní výraz, který vyjadřuje špatné, hodně špatné hospodaření, ať ve státě, v podniku či v rodině.
 
Vojenská chunta 12.09.1980 uskutečnila převrat ve chvíli, kdy několik měsíců předtím ministr financí liberální vlády konečně uskutečnil již nevyhnutelné ekonomické reformy, aby stát mohl alespoň nějak fungovat a financovat svoje elementární výdaje, aby si nemusel stále bud si půjčovat od USA , ze světové banky, nebo IMF. V kase už byly nějaké peníze a člověkem, kdo vítané nutné reformy začal, nebyl nikdo jiný, než můj celoživotní přítel pan Ismet Sezgin, ministr financí tehdejší liberální vlády, původem Kurd.Po převratu samozřejmě vojáci to, co se za pár měsíců po reformách nashromáždilo ve statní kase, prošustrovali svými vojenskými manévry tehdy 1/2 milionové armády, výdaji na perzekuce Kurdů v Kurdistánu.

Nevěděli si rady a přivolali na pomoc dalšího Kurda, sice Turguta Ozala, kterého donutili, aby se stal místopředsedou vlády s odpovědností za hospodářství ve vojenské vládě pučistů. Ozal se dva roky snažil, aby aspoň stát nezbankrotoval, pak riskoval demisi a odešel, aby založil svou vlastní politickou stranu a šel do prvních svobodných voleb po puči jako jediný konkurent ke straně, kterou založili sami vojáci. V roce 1983 jeho strana, kterou on zakládal na koleně, bez prostředků, vyšla z voleb jako absolutní vítěz a strana vojáků byla poražena, tak časem zmizel úplně z politické scény.

Ozal za mlada studoval inženýrství energetiky, pak energetiku doplnil se studiem ekonomiky a stal se mimo jiné vysokým činitelem světové banky. Věděl dobře, že Turecko se svou striktně centrálně státem vedenou ekonomikou, nemá šanci na přežití a s věčným dluhem, půjčkami nebo dary z USA, nemůže existovat. Začal po šedesáti letech z gruntu reformovat celé hospodářství. Dotoval vývoz všeho, dotoval výrobu, turismus, ale i soukromý zdravotní sektor, soukromé školství všech stupních. Kvůli strachu z vojáků začal privatizovat a otevřel brány Turecka zahraničnímu kapitálu. Za dva roky se mu podařilo založit istanbulskou burzu! Člen NATO měl svou první burzu teprve 29. prosince roku 1985 a to istanbulskou….. Toto je dokreslení stavu tureckého hospodářství až do příchodu Ozala.

 

Prezident Turecka Turgut Ozal přijal tehdy kurdského vůdce M.Barzaniho a i s tím podepsal svůj vlastni ortel

 

Turecko najednou zažilo obrovský hospodářský převrat. Lidé začali pracovat a podnikat, jakoby se probudili z několik stovek let trvajícího spánku. Ozal se rozhodně opíral o USA před tureckou armádou, která byla indoktrinovaná s Kemalismem, ideologie byla nedílnou součástí soustředění veškeré moci u armády, kde vlády byly jen figurami, které když “zlobily”, byly odstraněny a všichni členové vlády buď skončili oběšením, v exilu, domácím vězení nebo zákazem politické činnosti na několik let.

Ozal aby dal vojákům najevo, že reformy jsou i v jejich zájmu, ukázal jim cestu, jak by mohli i oni z reforem profitovat jako osoby, byl nucen dát různé výhody vojákům ve společnosti OYAK, to byl úplatek za to, že mu vojáci dovolili udělat aspoň základní reformy.

Souběžné k reformám Ozal viděl jediné východisko pro Turecko a to “nulové nepřátelství” se sousedními zeměmi, ale též s Kurdy, a to nejen s těmi, kteří žijí v Turecku, ale také za hranicemi, především v Iráku a jakoby to nestačilo, chtěl se konečně smířit s Armény, chtěl se jim omluvit.

V roce 1989, když skončilo volební období tureckého prezidenta, kandidoval na post prezidenta a chtěl se stát prvním tureckým prezidentem bez vojenských kořenů, to znamená prvním civilním prezidentem v dějinách Turecka vůbec. A stal se. Tím akceleroval reformy a hlavně řešení politických problémů Turecka se sousedními zeměmi včetně kurdské otázky. To bylo jeho osudovou chybou, kterou mu vojáci ani za úplatek neodpustili, v dubnu 1993 byl otráven jedem.

Po jeho vraždě všechny vlády, které se dostaly k moci, otevřely cestu k “turecké vychytralosti”, z dobře míněných reforem otevřely cestu k vytunelovaní státního majetku. V tom se začali tzv. istanbulská buržoazie z jedné strany, nově vznikající islamistický kapitál, kapitál ultranacionalistů a kapitál vojáků, mezi sebou nemilosrdně prát, kdo, co a kolik státu nejvíc odcizí. Vzájemně používali různé válečné nástroje a někdy i vojenskou sílu. Turecká lira ztratila veškerou hodnotu, stát v roce 2001 už stal před bankrotem, když přivolali jistého Turka z Balkánu na pomoc.

Osoba, která měla Turecko zachránit před bankrotem, byl Kemal Derviş, opět vysoký činitel světové banky, z kterého tehdejší vláda pochopitelně se souhlasem armády udělala minstra financí, aniž by byl poslancem, jen aby zachránil Turecko před faktickým ekonomickým bankrotem.. Kemal Dervis neudělal nic jiného, než že obnovil to, co již začal Ozal tím rozdílem, že musel mezitím znehodnocenou tureckou liru zrušit a zavést novou liru. Jelikož neměl žádnou politickou oporu a jelikož jakoby “splnil svůj úkol”, po dvou letech mu ukázali cestu z vlády, ale jeho ekonomickou koncepci si nechali a v tom soupeření uchopila moc podpořena bohatými arabskými státy Erdoganova strana, která prezentovala islamistický kapitál.

Do roku 2014 válka, kterou vedli v Turecku, byla válkou mezi vojenským kapitálem, islamistickým a istanbulským kapitálem a vždy šlo o to, kdo z nich a kolik si urve ze státního majetku pro sebe. Jedenáct let je Erdoganova strana propojena pupeční šnůrou ke svému islamistickému kapitálu, bodovala jen a jen na úkor vojenského a istanbulskému kapitálu, než vypukla válka v řadách islamistického kapitálu, kterému velel Gullen. Politické události, které se dozvídal běžný občan, nejsou nic jiného, než odraz této války vlivu kapitálů na tzv. politické dění.