Zilhan dcera Nimrod

Na koberečku u sloupů katapultu nad městem jsme byli omámeni tak, jako ještě nikdy předtím z žádné pohádky či legendy, co jsme slyšeli vyprávět matčiným něžným a laskavým hlasem plným lásky.

V rodném městě Farqin ( turecky Silvan)

Zilhan (turecky Zeliha) bylo jméno mojí maminky. Nebylo to běžné jméno v regionu Kurdistánu, kde jsme žili, v bývalém hlavním městě kurdského království Merwani Farqin (turecky Silvan), které bylo hlavním městem arménského království ještě někdy sto let před naším letopočtem.

Nám znělo maminčino jméno jako pohádkové, jako jméno tajemné princezny, ale znělo tak asi i našemu okolí, ostatní zvědavé děti nás obdivovaly, ptaly se, proč se naše máma jmenuje Zilhan… Když jsme se po večeři sesedli kolem maminky, aby nám vyprávěla vytouženou legendu nebo báji, vyprávěla nám svým láskyplným hlasem a přitom těm, co seděli vedle ní, hladila hlavu svými něžnými prsty. Po vyprávění jsem se jí ostýchavě ptal, proč se jmenuje “Zilhan”. Nikdy jsme ji neoslovili jinak, než s láskou mami, daye (kurdsky)…. Odpovídala nám v písni otázkou, vyzařoval z ní přitom něžný úsměv, že nám to jednou vysvětlí, že ale musíme jet do města našich proroků. Tím nás nechtěně napínala ještě víc a vždy, když jsme se jí začali netrpělivě dotazovat, kdy už do toho města proroků pojedeme, dostali jsme pusinku a pohlazení, to ale ani zdaleka nepotlačilo naši zvědavost. Když jsme byli už asi neúnosně dotěrní, zařídila kýženou cestu, někdy v dubnu, kdy ještě nebylo vedro, a celý Kurdistán se zahalil do zeleně, byl plný pestrobarevných květin, potoky tekly jako “zblázněné” z tajícího sněhu. Sedli jsme si do Jeep Willys z II. světové války a s naším řidičem jsme se dali směrem k městu proroků.

V Turecku tehdy vládlo státem řízené hospodářství, nešlo se jen tak rozhodnout a jít si koupit auto, život byl ještě horší, než za komunismu. Táta byl vlivný a šikovný, nějak sehnal Jeep Willys, byl snad druhým nebo třetím vozem s čtyřmi koly ve městě.

Táta neuměl řídit a ani nechtěl řídit, do Wyllis jsme sotva vešli my čtyři děti s mámou.

Kurdské město Amed ( turecky Diyarbakır)

S Willysem s otevřenou střechou jsme po “silnicích” jeli celý den. Radostí jsme byli jako “v sedmém nebi”, foukal na nás vzduch, projeli jsme celým neoficiálním hlavním městem Kurdů Amedem (turecky Diyarbakir) než jsme se dostali na silnici do města proroků. Lidé v Diyarbakiru se na nás dívali, my jsme se dívali na ně i na ty kouzelné stavby, pevnosti, věže, paláce, kostely, jednou bránou pevnosti jsme vjeli do města a druhou jsme vyjeli ven, bylo ohromující, že celé město je zazděné v pevnosti, pak jsme jeli úzkou cestou směrem na jakousi horu. Na cestě všude kolem nás byly jen velké černé kameny…. my jsme si to užívali, ale máma seděla vpředu a celou dobou byla otočená k nám. Měla strach ze všeho, hlavně my jsme v tom rozrušení po každém objevu těch neuvěřitelností křičeli, skákali, ona se asi třásla strachy, ale nechtěla nám kazit radost. Když se jednou za dlouhou dobu objevil v protisměru traktor nebo nákladní auto, řidič vždy s autem zajel ke kraji a počkal, až projede. Skákali jsme na korbě Wylisu, mávali na ně, zdravili jsme je výkřiky, oni odpověděli troubením, to byl vrchol naší radosti, že jsme slyšeli jejich pozdrav ve zvuku troubení, že nás mají rádi.

Když jsme dorazili na vrchol hory, zastavili jsme, abychom se naobědvali u pramene svatého potoka. Nahoře bylo chladno, všichni jsme vystoupili a běželi směrem, kde máma řekla, že je posvátný pramen…. Obrovské černé kameny ležely všude kolem nás, klouzali jsme mezi kameny, než jsme došli k vodě, jejíž šumivý hlas byl slyšet z dálky, ani jsme se nemuseli ptát mámy, jestli jdeme správně. Byla to hora Karacadag, vulkanická hora, proto velké černé kameny ležely široko kolem, pak z černé skály vytryskla celá třpytivá řeka (až když jsem dospěl, pochopil jsem, že tryskal potok, ale nám se tehdy zdál široký jako řeka). Máma někde tam u řeky tryskající z té černé skály rozložila koberec a na něj jídlo, připravila ho s tetou den předem. Skákali jsme kolem vody, byla ledová, měli jsme vodu rádi, ale její ledovost nás vedla k opatrnosti, báli jsme se jí. Máma nás svým něžným hlasem uklidnila, že je to posvátná voda jako Tigris. Vyprávěla nám, že Bůh stvořil čtyři potoky, aby zavlažily náš ráj, že tento je jeden z těch čtyř potoků, kdysi hodně dávno byl mnohem větší řekou, pak ze země vyrazil velký oheň, oheň tak velký, že část vody rozhodil do celého kraje spolu s černými kameny kolem dokola, jak jsme je viděli celou cestu od Amed. Ty kameny jsou stopy velikého výbuchu ohně přímo ze země, od té doby se řeka zmenšovala a zmenšovala. Opět jsme seděli kolem mámy na koberečku, omámeně jsme poslouchali další okouzlující legendu, náš strýc řidič jen mával, potvrzoval kýváním hlavy to, co máma vyprávěla.

Dali jsme do všech nádob vodu z posvátné řeky a pokračovali jsme na cestě do města proroků. Kolem cesty mezi nekonečnými černými kameny se pásla stáda ovcí, pak stáda koz. Do té doby jsme jich tolik pohromadě nikdy neviděli, když řidič troubil, začaly se rozutíkávat a my jsme měli radost z jejich úleku, sledovali jsme, jak rychle najednou utíkalo strašně moc ovcí či koz, pastýř na nás vždy mával, my všichni jsme mávali na něj, jednou nebo dvakrát máma chtěla, abychom zastavili. Vstoupila z jeepu a šla k pastýřům, rozdávala jim domácí cukroví, které připravovala na cestu, dala jim studenou vodu z posvátné řeky. Když se s nimi loučila, od pasu se uklonila směrem k zemi, pravou ruku si dala na srdce, pak na pusu a na čelo, nakonec ji zvedla směrem k nebi a řekla: ať vás bratři stvořitel opatruje, pak vždy s nimi společně „amin ya RAB“ a pastýři jí odpověděli stejným způsobem, uklonili se mírně k zemi, pravou ruku na se dotkli srdce, úst a čela, pak zvedli ruku směrem k nebi tak, jak jen mohli a řekli: ať vám stvořitel otevře celou cestu, Amen!

Dívali jsme se jen na mámu, co dělá, byli jsme pyšní, že cizím pastýřům rozdává cukroví, že si s nimi tak srdečně povídá, že už asi patří mezi naše blízké.

K večeru jsme se pak blížili k městu proroků, chudinka maminka byla celou dobu otočená k nám, vyprávěla nám vše, co se kolem nás dělo, o pastýřích, že jsou chudí, že hodně brzo ráno s východem slunce musí jít s ovcemi mezi těmi velkými černými kameny tam, kde je trochu trávy, že kolem poledne všichni někde sedí v tom horku, že to horko unavuje ovce a kozy tak, že nemůžou ani chodit, pastýř nemá ani kousek stínu, kam by se mohl přes poledne schovat. To všechno si ještě pamatuji.

Máma začala vyprávět o městě proroků, je to město z biblického Edenu, nad nímž stvořitel drží svou ochrannou ruku, jsou tam jezera tak plná ryb, že místy je ryb víc než vody, ale člověk se jich nesmí dotknout, tam žili přímí potomci Adama a Evy a Noa.

Máma nás tím ohromila, z jejích každovečerních vyprávění jsme znali Adama a Evu, ale i Noa a jeho Archu, jak přistál po potopě na té hodně vysoké hoře, jejíž špičku Bůh pokryl sněhem a ledem, aby tam lidská noha nemohla vkročit. Znali jsme i Eden, ale o městě jsme slyšeli poprvé, nemohli jsme se dočkat a pořád jsme se ptali strýce – řidiče, kdy už tam budeme.

Konečně jsme dorazili do města proroků, všude byly jen stromy s granátovými jablky, olivy a pistácie, kolem města jako půlměsíc vysoké hory, nemohli jsme se dočkat, až uvidíme jezera plná ryb. Bylo už ale pozdě, jeli jsme k přátelům matky, kteří nás ubytovali a objímali, pusinkovali, nevěděli, co všechno by pro nás ještě měli udělat a divili se, že jsme cestu zvládli za jeden den. Donesli nám hned ayran obohacený jemně nakrájenými listy růží, k večeři jsme dostali chléb matky Sáry, byl to ten nejchutnější chléb, co jsme kdy jedli.

Dospělí celou noc hovořili o prorocích, o Evě, o Adamovi, o Noem, o Abrahamovi a o zlém Nimrodovi. Nimrod byla jediná zlá postava, ostatní byli tak hodní, tak milí, tak svatí, najednou jsem se zděsil, že nějaký zlý člověk žil tady ve městě proroků, ve městě Edenu.

Druhý den hned ráno jsme se ptali mámy, co je jejím jménem, kvůli kterému jsme sem hlavně jeli. Pohladila nás, tak jako vždy a se svým tajuplným milým úsměvem řekla, že nám to dnes řekne a ukáže.

Pak jsme šli s našimi hostiteli ven směrem k horám, bylo to hodně vysoko a hodně unavující, takže jsme cestou pořád zastavovali, dostali jsme od tety cukroví a studenou vodu, než jsme dorazili na vrchol hory. Tyčily se tam dva obrovské sloupy, vysoké jako ty minarety, co stavěli Turci v našem městě.

Na vrcholu jsme si sedli na naše koberce, co máma a teta přinesly sebou a máma nám začala svým něžným a okouzlujícím hlasem konečně vyprávět o svém jméně. Na toto vyprávění jsme čekali tak dlouho doma a jeli jsme kvůli němu dlouhou cestu neznámým krajem.

Z hory nám prstem ukázala směrem dolů do nížiny. Nížina byla veliká, až kam naše oči mohly jen dohlédnout. Máma říkala, že to byl Ráj, kam stvořitel nejdřív poslal Adama, pak když viděl, že je v Ráji sám, tak pro něj stvořil Evu, aby mu nebylo smutno.

Zeptala se nás, jestli si vzpomínáme na Noa, my jsme jí hned odpověděli, že ano, že postavil Archu a vzal tam všechna zvířata, aby je zachránil před potopou. Máma na to – vidíte Archu? Noe věřil stvořiteli a dělal to, co mu stvořitel vzkázal, tím nezachránil jen sebe ale všechna zvířátka. Noe měl pra-pra vnuka, ten se jmenoval Nimrod a zmocnil se kožichu Adama, který zachránil Noa tím, že kožich vzal sebou do Archy. Nimrod tak měl Adamův kožich, tím se stal mocným, tak mocným, že přestal poslouchat samotného Boha.

Pojmenoval dvě hory podle svého jména, jedna hora byla daleko, týden cesty na koních u města Adiyaman, druhá byla u jezera Van a jelo se tam na koních 3-4 týdny.

První Hora Nimrod kde strávil část léta .Tato hora je u jezera Van

Na prvním místě strávil část zimy, na tom druhém u jezera Van část léta, protože tam není vedro ani v létě, na špičce hory se rozprostírá obrovské jezero, které nemrzne ani v zimě a je pořád teplé, koupání v tom jezeře, které nemá dno, je lékem proti všem nemocem. Nimrod postavil daleko za pouští Babylonskou věž, protože chtěl být Bohu rovný, vstoupil do něj ďábel a začal vymýšlet mnoho pozemských bohů. Jednou v noci mu ďábel ve spánku řekl, že tento rok se v jeho městě Ruha narodí chlapeček, který, až vyroste, ho zabije. Nimrod hned ráno dal příkaz svým vojákům, aby zabili všechny chlapečky, kteří se narodí v tom roce a tak začali všechny chlapečky vraždit. Ale manželka jednoho jeho důstojníka Azer, paní Nuna byla také těhotná a jelikož nevěděli, jestli bude mít chlapečka nebo holčičku, tak její těhotenství všemožně utajovali, až se jim narodil chlapeček. Tajně ho v noci odvezli do jedné jeskyně v horách nad Ruha a tam ho nechali. Děťátko mělo hlad a jeho žalostný křik slyšela srna a věděla, že je to potomek nebezpečného člověka, přesto tam i se strachem ze smrti člověkem šla a každý den ho kojila svým mlékem. Jednoho dne už zoufalí rodiče nemohli žalostí vydržet a šli do té jeskyně, aby své dítě alespoň pohřbili. Tam ale v šoku spatřili vesele hrající si dítě plné života. Vyložili si to tak, že jeden z jejich bohů ho krmí a pečuje o něj, nechali ho v jeskyni a až o hodně později, když bylo vše zapomenuto, vzali si dítě k sobě.

Z dítěte vyrostl zdatný, odvážný, silný muž, který se postavil proti svému otci i proti Nimrodovi tak, že začal rozbíjet jejich Modly či bohy v podobě kamenů a křičel, že zrazují Boha a Bůh je jen jeden.

Tím se zasloužil o prokletí Nimroda. Nimrod ho nechal zatknout. Dcera Nimroda Zilhan byla nejlepší kamarádkou Abrahama, byli jako bratr a sestra a jako jediná mu věřila, že Bůh je jen jeden. Když se dozvěděla, že její otec zatkl Abrahama, šla za otcem a na kolenou ho prosila, aby když už kvůli ničemu jinému, tak aby ho alespoň kvůli ní nechal propustit. Nimrod byl krutým vládcem, který sám sebe považoval za rovného Bohu, neustoupil a poslal dceru na letohrad na druhé straně města v horách kolem Ruha. Zilhan ze žalosti každý den chodila k jedné skále, kde plakala a plakala z obavy, že Abrahama zabijí a z jejích slz, které tekly přes skálu dolů, vzniklo jezero, kolem jezera začaly růst květiny všech druhů světa, ovocné stromy granátových jablek, fíky, meruňky, broskve a mnoho dalších druhů.

Odtamtud měl být Abraham shozen katapultem dolů

Nimrod nechal postavit na hoře dva velké sloupy jako katapult a odtamtud měl být Abraham shozen katapultem dolů, ale nikoliv na zemi, ale do ohně. Proto Nimrod všem zakázal, aby už ani na jídlo nepoužívali dřevo a všechno dřevo svého království nechal přivést pod horou, aby oheň byl větší než oheň pekelný. Když celá nížina pod horou byla naplněná dřevem skoro tak vysoko jako samotná hora, nechal podpálit oheň a katapultem Abrahama vyhodili do toho pekelného ohně. Bůh proměnil oheň ve vodu a z ještě nevyhořelého dřeva učinil ryby. Bůh učinil tak, že Abraham nespadl ani do té vody, ale na měkkou trávu do zahrady zavlažené z jezera slz Zilhan. A v tom okamžiku se obě jezera spojila úzkým průlivem.

Jezero Zilhan ( turecky AynZeliha) s ryby

Tak nám máma konečně prozradila, odkud je její tak vzácné a krásně znějící jméno. Na koberečku u sloupů katapultu nad městem jsme byli omámeni tak, jako ještě nikdy předtím z žádné pohádky či legendy, co jsme slyšeli vyprávět matčiným něžným a laskavým hlasem plným lásky.