Každý, koho jsem v Československu a následně v Česku poznal, používal výraz, „turecké hospodářství”.Byl a je to národní výraz, který vyjadřuje špatné, hodně špatné hospodaření, ať ve státě, v podniku či v rodině.

 

Prostě – kdo mizerně hospodaří, vede „turecké hospodářství“.

 

Jako všechna lidová pořekadla a přísloví, prošel i výraz „turecké hospodářství“ hustým sítem lidských zkušeností, znalostí, intuicí, lidová pořekadla jsou vytvářena z těsta moudrosti lidí.

Když se řekne „turecké hospodářství“, znamená to absolutní chaos, křehkost, nestálost, nelogičnost, nesolidní a mizerné hospodaření.

Toto má svoje důvody v historii.

Město Malazgirtu se svými hradbami a obyvateli složenými z Arménů, Kurdů, Řeků a z Byzanců, tvořilo bránu do Malé Asie. Když Osmanové v roce 1071 porazili toto město, měli už téměř volnou cestu až do Evropy. Cestu ze Střední Asie až k branám Malé Asie překonali tak, že dobyli kde jaké antické město a to nejen v Persii, ale všude po cestě. Přivlastnili si jejich bohatství, nejen zlato, stříbro, mladá děvčata, ale i jejich koně, ovce a veškerý dobytek, úplně všechno, co ty krajiny měly. Stejným způsobem dobyli jednou byzantskou pevnost za druhou, než dorazili do antického města Bursa, které vyhlásili za svoje hlavní město. Zde sultán vydal dekret k vyvlastnění všeho, co dobyli od města Malazgirtu až po město Bursa, to jest po cestě v délce 1460 km. Dalším dekretem Sultán určil, že všichni, i nemohamedáni můžou zůstat tam, kde jsou s tím, že zaplatí pašovi svého místního panství vyšší daně. Tentýž Sultán vydal dekret legalizující bratrovraždy a vraždy synů.

Když v ke konci 14 století Osmanové dobyli v balkánské části Turecka město Edirne a demonstrativně ho vyhlásili ze svoje hlavní město, učinili první krůček k likvidaci solidního hospodářství. Oddělili od zbytku Evropy Konstantinopol, která stále ještě byla hlavním městem již malé Byzantské říše, tím odsekli hedvábnou stezku od Osmanské říše. Odříznutí hedvábné stezky bylo dovršeno, když Osmanové dobyli v roce 1453 samotnou Konstantinopol, tím se zřekli obchodu. I když se dobyvatel Istanbulu snažil získat obyvatele a hlavně obchodníky v Konstantinopoli na svou stranu, dokonce dal pokyn, aby nebyli zmasakrováni jakožto kafírové, tyto kroky nestačily. Samotní obyvatelé a jen jeden pokyn jednoho sultána nemohl zastavit Osmanskou říši na cestě k nehospodárnosti, k hospodářství, jehož význam zná každý.

Osmanská říše se zbavila či odstranila tisíciletou obchodní cestu z Evropy až do Indie, místo aby se snažila z ní profitovat a začala obchodovat jako klíčový hráč mezi oběma kontinenty, to jest mezi Evropou a Asií. Osmanská říše by už jen se svou polohou mohla dominovat, stačilo, aby zajistila bezpečný transport zboží a eventuálně aby se zapojila přímo do obchodu, což by udělal logicky myslící vládce. Tak by se vyvinula v bohatou Osmanské říši, přes kterou by hedvábná stezka vedla tisíci kilometry. Osmanové by měli pod kontrolou techniku transportu, stavby i techniku uskladnění zboží, ale i zpracování zboží jako suroviny a následné obchodování s konečným produktem. Osmanská říše na to měla se svou polohou veškeré předpoklady, jen toto mohlo ve světě Osmanskou říši pozvednout hospodářsky na tehdejší poměry až do neuvěřitelných dimenzí, jelikož říše měla nesčetné přístavy, jak na straně Černého moře, to jest Ruska, Ukrajiny, Rumunska, ale i na straně Středozemního moře směrem do Afriky, Itálie atd. A přitom měli již díky evropským konstruktérům i vysoce vyvinuté loďařství, ale bohužel jen k válečným účelům. Ani jednu z těch možností Osmanská říše nevyužila, ani něco podobného nebylo a ani nemohlo být v mysli vládnoucích Osmanů, když celou svou existencí zaměřili pouze na získání válečné kořisti.

Po celou dobu jen a jen zdokonalovali “svou techniku” jak a kde ještě co dobýt, ukrást bohatství dobytých zemí, zůstat tam a nařídit “daně či výpalné”. Kamkoliv Osmani přišli, nejdříve vykradli všechno, co vykrást mohli, pak v každé dobyté zemi či oblasti zavedli zdanění a z toho říše žila. Proto potřebovali ve světě dobývat a dobývat, aby mohli vůbec existovat. Jiný způsob neznali. Tak dorazili až k branám Vídně či až do Jemenu. Tím ale donutili Evropany k vyhledávání jiných cest do Indie, kdy snad někdy nechtěně, náhodně objevili i kontinenty a donutili Evropany ke zdokonalení námořnictví, kartografie, botaniky (z dovozených plodů z nově objevených kontinentů), válečné techniky, objevení nové techniky ke zpracování dovezeného zboží, ke zdokonalení obchodu a tím hospodářství, k pokroku vedly jen tyto kroky Osmanů. To bylo snad ale jediné pozitivum z uzavření hedvábné stezky Osmany.

Další pozitivní krok Osmanů byl, že když ve Španělsku začala inkvizice, sultán vydal dekret, že přijme všechny židy, kterým by se podařilo dorazit k hranicím říše, to bylo někdy v roce 1492. Ale ani těch pár tisíc židů nemohlo zavést ve státní struktuře Osmanů nějaké kloudné hospodářství, tak, jak je chápáno pod tímto výrazem. Největším přínosem židů bylo to, že založili v roce 1504 první tiskárnu, ovšem to byl jen partikulární význam.

Mimo to, že dvůr dovolil pár židům a Arménům či Asyřanům obchodovat a to je v těch komoditách, co dvůr či pašové nebo armáda potřebovala, nikdo nesměl obchodovat, ale ani soukromě vyrábět.

Ve 14-15-16 století v Evropě obchod, výrobu a hospodářství ovládali v různých formách v různých státech převážné šlechtici, jenže Osmanové šlechtice neměli, měli jen pašy, kterým dle potřeby svěřili nějaký kraj či dokonce celou dobytou zemi, aby vybrali daně či výpalné.

 

Doba tulipánů

 

Tak to pokračovalo až do roku 1718, když Osmanové uzavřeli s Rakouskou říší dohodu o míru, tak věděli, že už dál dobývat nemůžou. Proto vyhlásili “lale devri – dobu tulipánů“, to jest dobu radovánek, kdy se do roku 1730 na čas změnil život v Osmanské říši, alespoň pro část jejích obyvatel.

Zemědělství, až do konce Osmanské říše, bylo na úrovni doby Abrahama, nikdo neměl ani motivaci něco navíc vyrábět, když mu jeho nadprodukt byl stejně násilím odebrán.

Ani v době, kdy v Evropě probíhala průmyslová revoluce, Osmanská říše neměla sebemenší potřebu aspoň kvůli své armádě vykročit směrem k technickému rozvoji. Tak museli nakupovat kde co k udržení velké armády, tak veliká země nakupovala z Evropy a jelikož Osmani neměli na nákup peníze, dávali například Francouzům různé výhody na území říše.

To, že Osmanská říše nemůže už žít a existovat, Evropané věděli už nejpozději počátkem 19. století, jen nebyli mezi sebou jednotní v tom, kdo a kolik má možnost z té říše pro sebe urvat, proto vznikl výraz “nemocný pán v Bosporu”.

Po první světové válce po rozdělení celé říše mezi alianci a po vzniku “moderního Turecka”, situace hospodářství se nezměnila, ba naopak ještě zhoršila, protože už tam nebyli ani Arméni či Asyřané, kteří jakž takž v Německu podnikali či pod striktním dozorem státu něco vyráběli, i židé se začali pomalu ve vší tichosti přesunovat do dnešního Izraele.

To, co z nově vzniklého Turecka udělalo v očích a díky propagandě “moderní Turecko”, bylo to, že Atatürk zakázal fes či turban a zavedl klobouk či čepici. V tureckých dějinách se tomu říká oficiálně “klobouková revoluce”, pak zavedl latinu a opět oficiálně se tomu říká “revoluce abecedy”, zavedl parlament v zemi, kde směla existovat jen jedna politická strana, sice Atatürkova. Náboženství oddělil od státu, sunitům zařídil státní úřad pro duchovní záležitosti, to je sekularismus alá Turecko. Ale ostatní, třeba alavité, dodnes mají zakázané modlitebny, podobně jako jezídi. Křesťané byli oficiálně pod tlakem Evropy jakoby chráněni, ale chráněni tím způsobem, že valnou část jejich majetku zestátnili, i kláštery. Někdy pak ve 30 tých letech zavedli zvláštní daně židům, kdy jim stát odcizil veškerý majetek, včetně jejich domů.

Lenin Atatürka ve své naivitě zpočátku podporoval, zaslal mu sudy zlatých mincí a Atatürk, aniž by byl levičák, nechal utopit celé vedení Komunistické strany i s jejich lodí, kterou mu Lenin důvěřivě doporučil. Lenin chtěl, aby se komunisté vrátili do Turecka a pomáhali vývoji nového moderního Turecka. Atatürk přitom od Lenina převzal všechny zákony zestátnění veškerého majetku, včetně pozemků zavražděných Arménů, Asyřanů, jezídů a vyhnaných židů a tím dokončil perfektní obraz “moderního Turecka”.