Zlo zesiluje a dostává se do dimenze přesahující představivost autorů hororoých děl, protože je nepředstavitelné i autorům novodobých produktů státních strážců země Franze Kafky.
Ctihodný pan profesor mně dokolečka předkládal nějaké testy, všechny jsem pokorně udělal, bylo to přece v zájmu mého dítěte. Ptal jsem se ho, proč se musím těm testům podrobit, když v roce 1995 na mne vyhotovili tři znalci jako team znalecký posudek. On se škodolibým úsměvem řekl něco v tom smyslu, že to je minulost a že posudek platí jen nějakou dobu, jako kdyby se osobnostní struktury člověka nad 40 let mohly změnit každých šest měsíců….
Budiž, v touze, abych mohl své dítě spatřit, dotknout se jí, pomazlit se s ní, hrát si s ní, abych s ní mohl mluvit, tak pro to jsem byl ochoten se i těm testům podrobit. A on jako zkušený, mazaný psycholog, toto hned na mně poznal, věděl moc dobře, že ta bolest z odloučení od mého milovaného dítěte ubíjí celou moji existenci.
A hned využil či zneužil podanou informaci, že jsem se podrobil teamu znalců ke zkoumání a požádal mně, jestli bych mu nemohl znalecký posudek poslat. Já jsem mu ho ve své kurdské naivitě neprodleně poslal. De facto chtěl ale vidět staré posudky, evidentně, aby až se bude zákeřně vyjadřovat k mému duševnímu stavu, aby jeho vyjádření nebylo až tak očividně odlišné od vyjádření těch psychiatrů a psychologů z roku 1995. A hlavně abych ho eventuálně nezažaloval. Já jsem jemu, ale i MUDr. Karlu Stibralovi, poslal všechny znalecké posudky vyhotovené na mně v těch letech, kde se znalci vyjádřili, že netrpím žádnou psychickou chorobu, že mám pevně strukturované osobnostní rysy, že i zátěžová situace mně nedestabilizuje, prostě samé pozitivní rysy a pod znaleckými posudky byl podpis samotného MUDr. Karla Stibrala.
Po “vyšetření ” mně sdělil, že někdy v příštích dnech v daném termínu musím k němu opět přijít, že už tam bude i moje dcera a že chce pozorovat náš vztah. Snažil jsem se mu vysvětlit, že matka ignoruje soudem vydané rozhodnutí o střídavé péči a že já svoji dceru vůbec nevidím, že jsem s ní nebyl už delší dobu …. To ho vůbec nezajímalo, měl všechno jasné, jen potřeboval formálně doplnit svůj postup, aby mi tentokrát vrazil nůž tam, kde jsem zranitelný, už mně měl, tak jsem to vnímal já.
Onen den jsem se tam dostavil a za pár chvil přivedl mého andílka, moje neviňátko do místnosti. Světlo mého života bylo v první chvíli v rozpacích, byla v cizím prostředí, nevím, co všechno jí její matka a babička navykládali, celou tu dobu její tak čistou duši trávili jako jedem….
Přesto si za pár malých chvilek na mně vzpomněla, zbavili jsme se i tíhy prof. Vymětala, který tam nad námi visel jak černý neúprosný mrak, začali jsme si hrát, téměř až blbnout…. Toto asi všechno muselo v profesoru Vymětalovi tam ve Faustově domě vnitřně žrát. Po nějaké době, která utekla jako blesk, jsem uslyšel hlas nad námi stojícího osoby, kterou jsem vnímal jako Mefista v bílém plášti. „Čas už skončil“….. My jsme si s dcerou hráli na zemi, zvedl jsem hlavu a podíval jsem se směrem k tomu hlasu, jasně, že to byl hlas toho, koho jsem v onen okamžik vnímal jako Mefista v bílém. Jeho pohled a výraz v jeho očích, které směřovaly až do mého nitra, cítil jsem, jak prostřelily moji duši.. Moje do toho okamžiku kompaktní duše byla rozervána jeho výrazem a jeho hlasem, který se ke mně nesl způsobem, co proděravěl moji duši jako zásah nemilosrdné střely…. Pro mně byl ten hlas víc než sadistický a já jsem byl proti němu naprosto bezbranný, neměl jsem žádný štít, jeho hlas udělal z mé duše rozervanou síť. A můj anděl? Podívala se na něj tak zle, že bych to nedokázal ani v tu chvíli, kdy jsem krvácel ze všech částí mé duše. Dokonce začala křičet, že nikam nejde, že neopustí tátu…. Každý její výkřik, každé její slovo, každý její smutný výraz, co z ní vyzařoval, mně zraňoval ze všech stran…. Z jedné strany rány Mefista v bílém, z druhé strany rány bolesti mého vlastního dítěte, mého vlastní krve, části mé existence, části mé bytosti…..
Stvořitel chtěl, abych poznal i tuto neúnosnou bolest přímo v domě doktora Fausta?
Leave A Comment