Střet ekonomických zájmů končí soudním martyriem
aneb: Chcete ho dál soudit?
Yekta Uzunoglu (nar. 1953) je kurdský lékař, publicista a podnikatel, který vystudoval medicínu v Praze a dostal se – jako student – do konfliktu s československými úřady zejména kvůli kritice úplatků za viza a vydávání kurdských studentů režimu Saddáma Husajna.
Byl vyhoštěn z ČSSR. Odjel do Paříže, tam získal stipendium na Pasteurově institutu, angažovala se pro něj Asociace France-Kurdistan a řada francouzských kulturních osobností. V roce 1979 se hlásí do organizace Lékaři bez hranic, pomáhá medicínsky i sociálně v irácko-iránské válce, pak v Iráku. Pro účast ve zmíněné organizaci mu turecká vláda odebrala cestovní pas. Přesto odjel do Spolkové republiky Německo (SRN), získal tam status politického uprchlíka, začal pracovat jako lékař. Spolupracuje s organizací Amnesty International a se Společností pro ohrožené národy. V r. 1983 je jedním ze zakladatelů prvního Kurdského institutu v Paříži, téhož roku zakládá podobný institut v SRN a stává se jeho ředitelem. V roce 1986 je zbaven občanství Turecka. Projektuje kurdské vysílání rozhlasové stanice Radio Monte Carlo. V letech 1987-88 přednáší o Kurdech, o lidských právech, o menšinách apod. Koncem roku 1988 se vrací k medicíně a současně zakládá obchodní společnost, z jejíchž zdrojů chce financovat své sociální a kulturní aktivity.
V roce 1989 se dostává do prvního konfliktu s podniky zahraničního obchodu ČSSR, když ukazuje, že některé z nich financovaly teroristické aktivity v západní Evropě i v Turecku. V září 1990 zakládá v ČSFR pobočku své obchodní společnosti, působící v SRN. V r. 1991 organizuje a financuje mezinárodní semináře k ekonomické reformě v Československu. Rovněž uveřejňuje desítky článků o ochraně lidských práv ve světě. V roce 1993 je spoluautorem knihy Ekonomické perspektivy ČR. Je ovšem též překladatelem části Bible do kurdštiny, překladatelem některých povídek Karla Čapka a autorem knížky Kurdská přísloví.
V r. 1993 mohl poprvé po letech navštívit rodinu v Turecku, později mu ale bylo zakázáno z Turecka vycestovat.
Rovněž v roce 1993 zakládá obchodně výrobní společnosti v ČR, v SRN a v Turecku.
V srpnu r. 1994 podepisuje smlouvu s firmou Škoda-Praha. Jeho společnost se stala výhradním zástupcem Škoda-Praha na Středním východě. Ve hře byl zejména prodej lokomotiv v ceně 250 mil. dolarů, rovněž prodej automobilů zn. Škoda a dostavba elektrárny českou firmou v Turecku (investice za 360 mil.dolarů). Tyto obchody, které mohly přinést českým podnikům i státu značné zisky, však nemohly být realizovány.
Dne 13. 9. 1994 byl Y.Uzunoglu zatčen příslušníky útvaru pro odhalování organizovaného zločinu doma a ve firmě provedena rozsáhlá domovní prohlídka, zabaveny různé předměty a doklady včetně dokladů finančních /z nichž byly pak dosud nezjištěnými pachateli vybrány a odcizeny značné částky/. Dva týdny před zatčením, 31.8., byl Y.U. osobně varován (!) Jaromírem Johanesem, bývalým ministrem zahraničních věcí komunistické ČSSR, poté ředitelem fy Škoda-Export v Turecku, aby dal ruce pryč od obchodů s Tureckem. Dr. Uzunoglu vstoupil zřejmě do sféry jeho záměrů a zájmů….
Po zatčení, hrubém zacházení a mučení byl dr.Y.Uzunoglu obviněn z několika závažných trestných činů: hospodářského podvodu, přípravy tří vražd, nedovoleného ozbrojení a též trestného činu mučení a omezování osobní svobody. Vyšetřován byl vazebně v Ruzyni, jedním z jeho vyšetřovatelů byl Viktor Špirk, který byl – předtím – též vyšetřovatelem StB v několika kauzách českých disidentů, například Vlasty Chramostové a Libuše Šilhánové na jaře r. 1989. Dozorovou státní zástupkyní v kauze Uzunoglu byla paradoxně manželka Viktora Špirka, JUDr. Stanislava Špirková.
Ve vazbě strávil (spolu s těžkými zločinci) dva a půl roku. Vazebně stíháni byli v jeho kauze 3 další Kurdové, z nichž jeden na následky věznění pak zemřel.
Proti prodloužení Uzunoglovy vazby (po dvou letech) protestovali jeho přátelé a zástupci Českého helsinského výboru demonstrací před ruzyňskou věznicí, a to dne 31.srpna.1996 .
Zástupce německé vlády, která si zřejmě byla vědoma neoprávněnosti jeho věznění, doručil MUDr. Yektovi Uzunoglu doklad o německém státním občanství, a to přímo do ruzyňské věznice.
Obžaloba byla podána po 5 letech, 6 měsících a 4 dnech po sdělení obvinění.
Teprve v roce 2000 začal na případu pracovat obvodní soud pro Prahu 4.
Krátce poté byla obvinění z několika trestných činů stažena, zůstalo jen obvinění a posléze obžaloba z trestného činu mučení a omezování osobní svobody (paragrafy § 235 a § 231 ), což se údajně mělo odehrát dne 8.9. 1994 od 18 hod. do 2 hodin ráno 9.9. a pak ještě dne 13.9. 1994 od 18 do 22 hodin. V obviněních z mučení a omezování svobody hrál důležitou roli svědek a současně údajný poškozený, turecký i československý agent Otan Göksel alias Gürkan Göksel, spojený – jak se ukázalo – s nezákonnými a přímo kriminálními aktivitami v západní Evropě, ale i s činnostmi některých příslušníků bývalé československé policie, přičemž některé tyto styky přetrvávají podnes. /O stycích těchto činitelů s možným úhlavním iniciátorem celého martyria dr. Yekty Uzunoglu zatím nejsou důkazy. Někde ale jistě jsou…/ Tento svědek-poškozený často měnil své výpovědi, pak se opakovaně nedostavoval k soudu, byl pro to pokutován, posléze u soudu prohlásil, že „pan doktor Uzunoglu nikoho nemučil, ani tam nebyl“. V jedné výpovědi řekl: „Dočetl jsem se o tom v českém tisku, že Uzunoglu měl někoho mučit.“
Poté, co byl dr. Yekta Uzunoglu 13. 9. 1994 zatčen, snažili se zástupci firem BOOTs a VEPA, kteří se to dověděli a s nimiž Y. Uzunoglu toho dne jednal (nejdříve v restauraci Fachhredin, poté v Redutě), doručit do Prahy příslušným orgánům svá čestná prohlášení, ověřená notáři, že v inkriminované době byl a jednal s nimi. (Přítomni byli i čeští přátelé: Jaroslav Kořán a Tomáš Vrba.) Tato čestná prohlášení zástupců zahraničních firem existují, jsou již 12 let ve spisu, ale soud s nimi nepracuje. Pokud šlo o datum 8.9., jednal dr. Uzunoglu ten večer s generálem Kováčikem, náměstkem ministra dopravy Jírou a gen. ředitelem Valdou, a to v hotelu Diplomat v Praze 6. Existují i účtenky z uvedených restaurací.
Navzdory všem těmto skutečnostem ale soudní řízení proti dr. Uzunoglu pokračovalo dál, po 25 stáních bylo uspořádáno další ve dnech 27. a 29. března 2007, a pro mnohé zúčastněné občany vyvstala otázka, co ještě bude soudce Mgr. Vítězslav Rašík se svým dvojčlenným senátem soudit. Zda vezme v potaz důležitá svědectví (alibi) zástupců firem BOOTs a VEPA, která jsou v podobě čestných prohlášení (ověřených notáři) spolu se stvrzenkami z restaurací a j. výpověďmi i důkazy uložena ve spisu, nebo předvolá další svědky, jejichž pomocí se bude snažit dokázat Uzunoglovu vinu? Vyvstaly i otázky: platí u nás v Česku ještě princip presumpce neviny anebo se na soudní scénu prodírá spíš nenapsaná zásada presumpce VINY? A komu ten soudcův postup slouží? Kdo má na dokázání viny obžalovaného a neviny skutečných viníků tak silný zájem?
Podle názoru občanů, kteří se s případem dr. Uzunoglu důkladně seznámili, stojí v pozadí celé věci hospodářsko-policejní komplot určitých osob a struktur, umocněný některými osobními nenávistmi a záštěmi, xenofobii nevyjímaje. Vzpomeňme na články o tureckém mafiánovi z poloviny 90. let! A vzpomeňme na nekonečnou řadu příkoří, šikan, poškozování majetku, krádeží i ohrožení života, jichž se nekalé živly, zapojené do pronásledování dr.Yekty Uzunoglu, dopustily!
Už v minulém roce, dne 3. března 2006, vydala velká skupina českých občanů prohlášení, otevřený dopis, nazvaný „Žalujeme“. Mimo jiné k připomínce Zolovy proklamace „Žaluji“ z roku 1902, zaměřené proti nespravedlivému a krutému odsouzení francouzského důstojníka Alfréda Dreyfuse pro údajnou špionáž na doživotí. Tento francouzský občan byl však po zveřejnění protestního dopisu světoznámého spisovatele Emila Zoly zproštěn obžaloby(!)/, rehabilitován a nakonec vyznamenán nejvyšším francouzským řádem.
MUDr. Yekta Uzunoglu byl zatčen přesně po stu letech (1894-1994), jeho proces už trvá víc než 12 let, ale jeho zproštění obžaloby a ospravedlnění je zatím v nedohlednu.
Proto zahájil hladovku. Co bylo jejím cílem? Především – podle vlastních slov – žádal, aby jeho soudní pře byla spravedlivě a v krátké lhůtě (konečně, po 12 a půl letech) rozhodnuta. Zároveň chtěl poukázat na skutečnost, že soudci, státní zástupci a policisté nejsou za svá pochybení a trestné činy náležitě šetřeni a následně trestáni – tak jako ostatní občané. Chtěl poukázat na nedobrý stav české policie a justice. – K jeho hladovce se – na podporu jeho požadavků – jednodenními hladovkami připojilo až dosud více než 80 občanů včetně Václava Havla.
Post scriptum Dne 27. a 29. března se konalo za velké účasti u Obvodního soudu pro Prahu 4 poslední (ale jistě ne konečné) přelíčení. Státní zástupce JUDr. P.Jeziorek přednesl (dvakrát, v obou dnech) své řeči plné nepřesností a nepravd. Jejich stylistická i obsahová úroveň byla projevem starého a pokleslého právního myšlení. Zejména dva jeho výroky by měly vejít do dějin souzení v Česku: „Dospěli jsme k názoru, že on to mohl udělat.“ „Kdyby se ti obžalovaní hned v roce 1995 přiznali, tak jsme tady dneska nestáli.“ Posléze navrhl odsoudit MUDr.Y.Uzunoglu jako vinného, a to k trestu ztráty svobody ve výši vazby. V druhé části soudního stání promluvili obhájci JUDr. Kulhavý a JUDr. Jablonský. Všechny obžalované (Yektu Uzunoglu a dva občany kurdské národnosti) skvěle obhájili. Zejména řeč JUDr..Jablonského byla brilantní, místy právem satirická až výsměšná. Obžalovaný Uzunoglu se hájil skvěle, jeho projev svědčil nejen o dobré znalosti práva včetně práva mezinárodního, ale též o pocitu a přesvědčení naprosté neviny. Přesto byl – jak zaznělo v závěrečné řeči soudce Mgr. V. Rašíka – odsouzen za vydírání (§235) k trestu ztráty svobody v trvání dvou let s podmínkou na pět let, další Kurdové za tentýž trestný čin k trestu vyhoštění na 10 let. Oba obhájci se na místě odvolali. Občané, kteří tento případ a množství důkazů ve prospěch obžalovaného Y.U. dlouhodobě a pozorně sledovali, byli rozsudkem šokováni.
Libuše Šilhánová