Tomáš Jurčík (23.4.2007)

Causa Yekta Uzunoglu jako symptom choroby orgánů činných v trestním řízení

      Soudní líčení s MUDr. Yektou Uzunoglu u Obvodního soudu v Praze Míčánkách představovalo absurdní divadlo, připomínající Kavkovy fantazie. Absurdnější o to, že justici představovali mladí lidé, jak státní zástupce, tak soudce. Tedy právníci, kteří studia práv ukončili pravděpodobně až po Listopadu. Jako všichni mladí lidé jsou přesvědčeni, že je čeká ještě dlouhý, předlouhý život. Proto jim možná nezáleží na tom, co jejich právnickým vývodům říká jejich svědomí.

     U obou z nich tedy nejde o tzv. staré struktury, pro které byly při rozhodování často nejdůležitějším vodítkem stranické direktivy. Důvody jejich jednání jsou jiné. Mohou to být obavy z vyhrůžek, v úvahu připadá i uplácení. Možná deformují skutečnost proto, aby osvobozujícím rozsudkem nepoškodili stát, který by musel nevinně stíhanému, protože ač nevinný strávil ve vazbě dva a půl roku, vyplatit náležité odškodnění. Osvobozující rozsudek by navíc potvrdil, že došlo ke zločinnému spojení policie s podsvětím. Evidentně nevinného odsoudili.

     Odsouzený se odvolal, proto rozsudek dosud nenabyl právní moci. Vyšší soudní instance v důsledku závažných procesních chyb velmi pravděpodobně opakovaně vrátí věc k novému projednání. Stane-li tak, mají oba justiční činitelé dvě základní možnosti: buď pokračovat v dosavadním způsobu neobjektivního řízení líčení a v důsledku toho dále prohlubovat chorobu české justice, nebo znova mnohem důkladněji než dosud prostudovat všechny dokumenty a odhalit chyby, kterých se v průběhu procesu sami zatím dopustili a rozhodnout v souladu nejen s právem, ale i spravedlností.

     Mnohé soudní causy, táhnoucí se celá léta, svědčí o těžkém onemocnění nejen části naší policie, ale i justice. Lze na nich vypozorovat metastáze, prorůstající nejen orgány vyšetřování, ale i justici. Ve většině případů se jedná zločinné spolčení za účelem tunelování nejrůznějšího druhu. Jejich kořeny lze hledat v chybném principu řešení ekonomické transformace na počátku devadesátých let, kdy vládnoucí složky rozhodly , že ekonomika musí předbíhat před právem. Téměř všechny tunelovací akce byly tehdy prohlašovány za nepovedené podnikatelské záměry, a proto byly tzv. odloženy a  nedostaly se před soud.

     Před soud se nedostaly ani jednoznačně protizákonné činy. Z vlastní zkušenosti znám případ, na kterém jsem jako pracovník odboru resortní kontroly MŠMT s Dr. Lenkou Machoňovou z ČŠI pracoval téměř rok. Šetřili jsme dvě nelegálně vydaná maturitní vysvědčení. Měli jsme jejich kopie. Spis jsme předali Kriminální službě ČR. Její pracovníci našli třetí nelegální maturitní vysvědčení a navíc výuční listy z oborů, které se na dotyčné škole vůbec nevyučovaly. Celý spis předali na Úřad vyšetřování hl. města Prahy. Povinností vyšetřovatele bylo informovat MŠMT o výsledku šetření. Neučinil tak ani po opakovaných výzvách. Případ odložil, tj. zametl pod stůl. Bez požehnání shora by si to zřejmě nemohl dovolit. O těch vysvědčeních věděla i vláda, informován byl i parlament. Ticho po pěšině. Ani tak jednoznačné porušení zákona se nedostalo před soud!

     Většina problémových caus, které se táhnou celá léta, má své kořeny v ekonomice. Jde o tunelování velkých podniků jejich rozdělením na divize, kdy ty lukrativní si zprivatizovali zpravidla dosavadní šéfové, zatímco zadlužené zůstaly státu. Ani machinace s fiktivními vývozy dovozy a vývozy, kdy kamiony bez nakládání a vykládání jen fiktivně vyvážely zboží za hranice, ale DPH si nechaly proplácet za reálně vyvezené zboží, se nedostaly až před soud. O lihu a topných olejích netřeba mluvit.

     MUDr. Uzunoglu se dostal do soukolí policejně justiční mašinérie, protože využil svých známostí v Turecku a dojednal obchod ve výši stamilionů korun pro plzeňskou Škodovku. Tím ohrozil lukrativní zakázku lidem z bývalého podniku zahraničního obchodu. Když nepomohlo ovlivňování a výhrůžky, pomohla předem připravená policejní monstr akce  a vymyšlená obvinění. A protože se ukázalo, že vymyšlená obvinění jsou těžko prokazatelná, byl obviněný držen ve vyšetřovací vazbě dva a půl roku, aby se našly nějaké další jeho hříchy. Jedním z nich měla být příprava jakési sabotážní akce, na kterou si pořídil pytel tehdy oblíbeného semtexu, který zakopal v lese za svou usedlostí. Ani toto obvinění nebylo použitelné, protože pytel byl vyroben až v době, kdy obviněný seděl ve vyšetřovací vazbě. A nebýt zásahů naší i zahranční veřejnosti na jeho obranu, možná by bez soudu seděl ve vazbě dodnes.

     O tom, že se situace příliš nezlepšila, ukazuje vyšetřování „zločinů“ bývalého vsetínského starosty  Jiřího Čunka. Ten má to štěstí, že byl zvolen senátorem a navíc se stal místopředsedou vlády. Proto je vyšetřován na svobodě. Jelikož původní obvinění se ukázalo jako nedostatečné, intenzivně se hledají jeho další možné „zločiny“. A obvinění se stále odkládá. Posloužil k tomu i nechvalně proslulý státní zástupce Obst, který při řešení tak závažné causy, jakou obvinění senátora a člena vlády nepochybně je, odjel na dovolenou. Tím mašinérii , která si umanula zlikvidovat nebezpečného samorosta, který říká, co si myslí, a dělá to, co považuje za správné, umožňuje pokračování jejích machinací. A sdělovací prostředky, v duchu hesla, že dobré zprávy nejsou zajímavé, jim v tom vydatně pomáhají.

     Občané by si měli uvědomit, že na dlouhotrvající soudní jednání jsou zbytečně vynakládány milionové částky, které by bylo možno mnohem efektivněji využít na vybavení justice moderní technikou, které by zefektivnila její činnost. Místo opakovaných soudních líčení by mohly být řešeny ty, které se pro „nedostatek“ soudců neustále odkládají. Odpadly by i stížnosti na stát u evropského soudu. Zvýšila by se důvěra občanů v justici. Automaticky by se samovolně omezily i mafiozní praktiky části vyšetřovatelů. Konečně by se začaly naplňovat ideály, za které jsme před sedmnácti lety zvonili klíči.

     Rozhodující roli při vynesení rozsudku má vždy soudce. Po Listopadu dostali do vínku doživotní jmenování, aby mohli rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí. V Míčánkách Mgr. Vítězslav Rašík při zdůvodnění rozsudku vysvětloval, že obžalovaný Uzunoglu sice v kritické době měl dvě na sobě nezávislá jednání v Praze, ale po prvním z nich mohl odjet mimo Prahu a kohosi mučit, aby na něm vynutil jakási přiznání, a pak se vrátit na další jednání. O tom, že obě jednání byla krátká, prý svědčí malá útrata při nich.  To, že poškozený prohlásil, že se ho Uzunoglu ani nedotkl, protože tam nebyl, soudce nevzal v úvahu. Dal obviněnému dva roky podmíněně s odkladem na pět let. Mohl mu dát dva a půl roku natvrdo, což si už odseděl ve vyšetřovací vazbě. V podstatě tím sekundoval státnímu zástupci JUDr. Petru Jeziorkovi, který dvanáct let táhnoucí se causu zdůvodňoval tím, že kdyby se obviněný přiznal hned při prvním líčení, mohlo být dávno skončené. Tehdy by se ale musel přiznat k těžkým zločinům, jako je příprava vraždy soudkyně a jiným, za které mohl dostat i doživotí. Díky jeho houževnatosti zůstalo jen pofiderní obvinění z násilí na krajanovi. Malý český člověk se pomstil: Nenechal sis přišít těžké zločiny, tak alespoň budeš pět let sekat latinu za prkotinu! 

     Všichni pracovníci orgánů činných v trestním řízení by měli mít na paměti, že peníze jsou sice až na prvním místě, ale dobré svědomí se nedá zaplatit ničím. Ve vrchovaté míře to platí především pro pracovníky v justici. Vyšetřovatelé se mohou dopustit chyb, avšak státní zástupci a zejména soudci by měli pracovat a jednat s vědomím, že nad jejich konáním neustále bdí Spravedlnost. Měli by myslet na to, že přijde čas, kdy budou účtovat sami se sebou, kdy budou vážit, kolik udělali dobrého a naopak. Zda byli hrdými lidmi, kteří dbali na svou stavovskou čest, pro které byla nabídka úplatku urážkou, nebo zda za mrzký peníz zvýhodňovali nespravedlivé na úkor spravedlivých. Zda prožili svůj život jako malý človíček v rukou mocných, nebo jako hrdý Člověk.