Protiústavní proces…

Byl jsem odsouzen v kauze, která nese analogické prvky kauzy, kde jsem byl od 13.09.1997 do 31.07.2007, to jest 13 let šikanován justicí v kauze, která se zapsala do novodobých dějin české justice jako “Ostuda Uzunoglu” ( výraz nebožtíka Pavla Dostala).

I tehdy jsem byl uvězněn po dobu 2,5 roku s tím, že všechny stupně soudní hierarchie, to jest od obvodního soudu až k nejvyššímu soudu (kde předsedal JUDr. Otakar Motejl, který následně rozhodnutí svého soudu “litoval”) rozhodli dle I. paragrafu 67 písmeno a) a mechanicky vše odůvodnili tím, že jsem cizinec z exotické země! A když jsem nabyl občanství SRN (jako jediný občan v novodobých dějinách SRN) ve vazební věznici České republiky, to jest mimo území Německa, teprve pak jsem byl propuštěn na svobodu. Ale já jsem neopustil ČR tak, jak tvrdily všechny odpovědné soudy všech stupňů rozhodující ve věci, trval jsem jako nikdo v dějinách české justice, aby se soud konal a byly to soudy, která nechtěly, aby se soud konal, dokonce s vykonstruovaným odůvodněním chtěli celou kauzu poslat do Turecka, i když jak já, jakožto obžalovaný, ale i ten, koho uměle určili za poškozeného, jsme byli v České republice.

Naivně jsem se domníval, že když jsem se díky nezákonnému postupu OČTR tehdy zapsal nechtěně do dějin české justice jako ostuda, tak by se nemohla stejná ostuda opakovat…. Mylně jsem se toto domníval….

Nikdy jsem se soudu nevyhýbal. A když ze záhadných důvodů bylo doručování mé pošty mé osobě znemožněno, obrátil jsem se s nesčetnými stížnostmi na vedení České pošty a o této skutečnosti jsem jak písemně, ale také i ústně, informoval JUDr. Jiří Wažika a požádal jsem ho, aby mi bylo sděleno, že si mám vyzvednout poštu u přímo u samotného soudu pro Prahu východ, což pan soudce toto vzal na vědomí a kdykoliv, na základě jeho sdělení neb sdělení jiných osob soudu, jsem se dostavil k soudu a vyzvedl jsem si opakovaně osobně poštu.

Jelikož bylo soudní jednání odročeno, v lednu roku 2017 odjel jsem do Afriky jako jeden z nejerudovanějších (jeden z 3-4 ) odborníků z České republiky na radikální islám, to jest na islámský terorismus, abych doplnil své znalosti a abych následně tyto znalosti mohl sdělit i činitelům své hostitelské země. Během této cesty, kdy jsem získání vědomostí obětoval nejen své pohodlí v evropském prostředí, ale riskoval jsem i svůj život a jsem i onemocněl. A tuto skutečnost jsem sdělil soudci JUDr. Jiřímu Wažikovi, který mně emailem předtím sdělil, že se bude konat soudní líčení! Na jím osobně sdělené soudní líčení u soudu Praha východ jsem nebyl řádně předvolán! Přesto na jeho “soukromé” sdělení, že se bude konat soud, jsem se snažil dostavit, ale infikoval jsem se nějakým africkým bacilem. Komunikoval jsem se soudcem, jak jen to v těch afrických podmínkách šlo. Nejen že jsem v tom zdravotním stavu musel překonat telekomunikační překážky, ale též jsem musel dbát na svoje bezpečí v krajinách islamistů, kde všichni věděli, kolik jsem toho už publikoval o islamistickém teroru.

Následně jsem byl přepraven do Švýcarska, kde jsem byl dvakrát hospitalizován v kantonální nemocnici Fribourg (německy Freibourg). O mé hospitalizaci jsem informoval nejen soudce Jiřího Wažika, ale též jsem mu poslal vystavené neschopenky s podrobným vysvětlením, že ve Švýcarsku se neschopnost osoby určuje procentuálně a v mém případě, že byla shledána 100 % neschopnost. Ve Švýcarsku jsem ležel v nemocnici a dokonce v KARANTÉNĚ!!!

V té samé době jsem nekomunikoval nejen s JUDr. Jiřím Wažikem, ale též s předsedou téhož soudu Mgr. Martinem Dostálem a to z místnosti karantény Fribourgske nemocnice!

Je záhadou, proč od toho okamžiku pan JUDr. Jiří Wažik už se mnou přestal komunikovat a poslal mně už nikoliv sám, jak to celé týdny předtím činil, ale prostřednictvím kanceláře trestního oddělení soudu řadu otázek, na které jsem dle poučení mých obhájců nemusel odpovídat a to i s ohledem toho, abych nedostal sebe, své přátele či příbuzné do nebezpečí islámského teroru, jelikož k trestnímu spisu má přístup “kde kdo” a není to tajný svazek!

Můj obhájce mi sdělil, že to “vykoresponduje” se soudcem.

Nad rámec toho k podrobné lékařské zprávě, kterou vyžadoval soudce Wažik: tento požadavek jsem sdělil vedení nemocnice a trvalo týden, než jsem si ji mohl osobně vyzvednout, což je právě ta lhůta, kterou nám určil soudce. Moji právníci mi sdělili, že je potřeba, aby zpráva měla požadovanou kulturu, měl bych tu zprávu nechat úředně přeložit do českého jazyka, protože francouzsky asi pan soudce nezná a přeložit zprávu je potřeba i s ohledem na to, že úředním jazykem v ČR je čeština. Toto jsem učinil, překlad zprávy do češtiny jsem zajistil.

Po svém návratu komunikoval jsem se všemi úřady v ČR, včetně krajského soudu, kdy jsem osobně doručil na soud různá podání.

Po svém návratu jsem se potkal v řeznictví či v pekařství obce Mnichovice, odkud nedaleko bydlím, s policisty Policie ČR Praha východ jih, Leošem Tománkem či Kuncem, kteří provádějí již třetím rokem dle božských a lidských zákonů akce vůči mé osobě, které nelze jinak vnímat, než jako šikanu. Zda oni soudce úmyslně informovali falešně, to nevím.

Čím jsem si zasloužil, aby soudce právního – demokratického státu nařídil moje zatčení, tj., aby mně policisté dali “klepeta” na moje ruce, to nevím, ví to jen ten kdo si to “přál” !

Odvolal jsem se hned na místě a Krajský soud v Praze jakožto odvolací soud automaticky potvrdil rozhodnutí OS Praha východ, aniž by přezkoumal, zda rozhodnutí OS Praha východ je oprávněné. V mém případě Krajský soud v Praze funguje jako ověřovací úřad rozhodnutí OS Praha východ a nikoliv jako odvolací soud.

Byl jsem tedy nucen se obrátit na Ústavní soud ČR, který dne 13.02.2018 svým nálezem III. ÚS 1920/17potvrdil, že moje zatčení potvrzené i odvolacím soudem, bylo protiústavní!