O Rahmanovi ( pro Yektu ke zveřejnění v kurdském a arabském tisku)
Abdul Rahman, jehož příjmení pocházelo z názvu otcovy kurdské vesnice Ghassemlou, bezprostředně po skončení 2. světové války zažil a dobře si zapamatoval krátké období demokratického uspořádání kurdské Mahábádské republiky i jejího násilného potlačení z roku 1946, jež ho přimělo k emigraci do Evropy. Zhruba rok studoval v Paříži, načež získal stipendium Mezinárodního svazu studentstva k vysokoškolskému studiu v Československu. Již při svém příchodu do naší země se vyznačoval solidní všeobecnou erudicí a aktivní jazykovou připraveností, díky čemuž byl přijat rovnou do druhého ročníku studia společenskovědních předmětů na tehdejší Vysoké škole politické a sociální v Praze. Na této škole pak patřil mezi nejúspěšnější studenty, přičemž se nejvýrazněji vyhranoval jeho zájem o světovou ekonomiku a mezinárodní vztahy. Udržoval úzký kontakt s mnoha zahraničními studenty i z jiných vysokých škol a brzy se stal jejich respektovaným představitelem a mluvčím. Netajil se svým levicovým smýšlením, k němuž ho přivedlo nejen jeho vyvinuté sociální cítění a studium literatury, ale i zkušenost s počátečním demokratickým uspořádáním jeho domoviny po druhé světové válce a také poznatky z emigračního pobytu ve Francii. Postupně přitom rozpoznal úskalí dogmatismu a sektářství, což vyústilo v jeho rozchod s politikou komunisticky orientované strany Tude.
Štastnou shodou okolností se stalo. že od počátku až do konce našeho studia jsme sdíleli společný pokoj v holešovické Rooseweltově koleji , později v koleji Jednota v Opletalově ulici. I v dalších letech, pokud Rahman pobýval v Praze, jsme bydleli v jedné ulici na pražském sídlišti Petřiny. Zpočátku jsem zasvěcoval Rahmana na jeho přání do tajů a záludností českého jazyka, opravoval jeho případné jazykové prohřešky, ale brzo to přestalo být nutné, neboˇt díky svým jazykovým vlohám zvládl nejen spisovnou řeč, ale spolehlivě rozeznával i místní nářečové zvláštnosti. Měli jsme spolu téměř každodenní debaty o všem co nás zajímalo a vzniklo tak těsné celoživotní přátelství. To zesílilo zvláště poté, kdy Rahman několikrát navštívil moje rodiče na Orlických horách.. Barvitě vyprávěl o svém rodném Kurdistánu, učil nás správně vařit čaj a rýži a naopak se chtěl co nejvíce dozvědět o místním vesnickém prostředí či o našich vánočních a velikonočních zvyklostech. Zajímalo ho učitelské povolání mého otce i jeho působení v místní samosprávě a měl vřelý vztah k mé mamince, která ho vždy přijímala jako vlastního.
Po úspěšném absolvování studia Rahman ihned odcestoval do Iránu, kde ho očekávala náročná odbojová činnost proti nenáviděnému šáhovu režimu. Odvážel si mj. i řadu odborných a politických knih a aby se už cestou vyhnul očekávaným policejním represím, zařídila skupina nejbližších kamarádů převazbu nejohroženějších publikací do obálek detektivního a jiného zábavného žánru. Ve stejné době se Rahman rozhodl oženit s českou studentkou Helenou, což ale bez jeho osobní přítomnosti v Praze nebylo nikterak jednoduché. Po složitém dohadování byla připravena svatba v zastoupení, při níž jsem svatební akt na iránském vyslanectví a na českém úřadě podepisoval z jeho pověření já. Dopadlo to dobře a ještě v Praze přišla na svět jejich dcera Mína, která krátce na to odcestovala spolu se svou matkou za Rahmanem do Iránu. Takto obtížně vzniklá kurdsko-česká rodina vedla pak několik let svízelný konspirativní život daleko od někdejšího pražského domova.
Až po nějaké době se podařil jejich návrat do Prahy a tehdy jsme se setkali při pedagogické činnosti na Vysoké škole ekonomické, kde Helena vyučovala angličtinu, zatímco Rahman se stal uznávaným odborníkem na katedře světové ekonomiky a já jsem působil na katedře hospodářských dějin. Jejich rodina se mezitím rozrostla o druhou dceru
Hívu, nám se narodily tři děti a díky tomu, že jsme bydleli blízko sebe ve stejné ulici, stýkali jsme se téměř denně.
Rahman věnoval hodně pozornosti tomu, aby československá a evropská veřejnost byla informována o nerovnoprávném postavení kurdské národnostní menšiny v Iránu a v této souvislosti také mimo jiné připravil publikaci o Kurdech a Kurdistánu, která ve slovenském znění vyšla v roce 1964 v Bratislavě.. Trvale udržoval vědecký a politický kontakt s kurdským hnutím a jeho význačnými představiteli na Blízkém a Středním východě (Mustafa Barzání, Džalál Talabání aj.) kteří ocenovali jeho vůdčí a zprostředkovatelské schopnosti. Dostalo se mu i významného uznání od řady světových politiků (Olof Palme,Bernard Couchner, ) a institucí (Socialistická internacionála, jejíchž některých aktivit se v 80. letech zúčastnoval). V roce 1990 byl dokonce z iniciativy rakouských a československých přátel navržen k posmrtnému udělení Nobelovy ceny míru.
V roce 1968 Rahman veřejně podpořil reformní iniciativy Pražského jara a vyslovil se pro demokracii a socialismus s lidskou tváří. To mu vzápětí vyneslo nelibost totalitního režimu, která v polovině sedmdesátých let vyústila v jeho úřední vyhoštění z Československa.. Rahman svoje zahraničněpolitické aktivity přenesl do Paříže, kde se postavil do čela zahraničního byra Strany iránského demokratického Kurdistánu (PDKI). Již v roce 1973 ho řádný stranický sjezd zvolil generálním tajemníkem PDKI a v této pozici, která se mu stala doživotním posláním, ho potvrzovaly i následující sjezdy. Z jejího titulu usiloval o prosazení demokratických práv pro utlačovanou íránskou kurdskou menšinu a v širším měřítku o likvidaci mocensky udržovaného rozdělení Kurdů do tří sousedních států. Jeho cílem se stalo „Demokracii pro Irán, autonomii pro Kurdistán“.V tomto ohledu hledal i cesty k mezinárodní dohodě a vstupoval i do kontaktů se zainteresovanými partnerskými kruhy, u nichž se těšil velké důvěře a autoritě. Měl nesporný diplomatický talent a často byl označován za mistra politického kompromisu. Koncem sedmdesátých let oslovil dokonce i státní iránské vedení s nabídkou rozumného kompromisu a na tento vysoce riskantní návrh doplatil spolu se svými dvěma druhy vlastním životem. Dne 13. července 1989 se stal neozbrojenou obětí atentátu, který z podnětu proradných vedoucích činitelů iránského státu uskutečnili dodnes nepotrestaní nájemní vrazi Zpráva o tomto hrůzném zločinu ohromila tehdy celý civilizovaný svět a hluboce zasáhla všechny Rahmanovy přátele. Pařížskými ulicemi prošel důstojný pohřební průvod ukončený obřadem na hřbitově Pere Lachaise., avšak rakouské soudní policejní vyšetřování atentátu i záhadných okolností úniku vrahů, umožněného rakouskými úřady, skončilo naprostým nezdarem. Obdobně tragický osud stihl zanedlouho v Německu i Rahmanova nástupce Sádeka Šarafkandího.
Naposledy jsem se s Rahmanem setkali začátkem ledna 1989, což bylo krátce krátce po jeho šedesátých osmých narozeninách (*22..12.1930) a při příležitosti mých tehdejších sedmdesátin. Domluvili jsme se, že se v Praze v tom roce znovu sejdeme. Pak ještě jednou zatelefonoval z Vídně s příslibem, že přijede hned po skončení vídeňských jednání a v naději, že se i u nás do té doby dočkáme nejen příjemnějšího léta, ale i příznivějšího politického počasí. Místo toho přišel pak ten krvavý 13. červenec!
Pro mne, celou naši rodinu a nespočetné přátele se Rahmanův život a jeho dlouholetý zápas stal výzvou k nepolevování snah o demokratické svobody a k boji proti organizovanému terorismu Jsme hrdi na to, že Rahmanovi se naše země stala jeho druhým domovem, do kterého se rád navracel, vážíme si jeho statečnosti a hrdinství a nezištného přátelství.
Praha, červen 2009 Karel Jech
Leave A Comment