Rahman Kasemlu u Karel Jech meha Gulan ya 1951

Abdurrahmán Kásemlú s Karlem Jechem, v Praze – 1951

 

 

O Rahmanovi  ( pro Yektu ke zveřejnění v kurdském a arabském tisku)

 

Abdul Rahman, jehož příjmení pocházelo z názvu otcovy kurdské vesnice Ghassemlou,  bezprostředně po skončení 2. světové války zažil a dobře si zapamatoval  krátké období demokratického uspořádání  kurdské Mahábádské republiky i jejího násilného potlačení z roku 1946, jež ho přimělo k emigraci do Evropy. Zhruba rok  studoval v Paříži, načež získal stipendium Mezinárodního svazu studentstva   k vysokoškolskému studiu v Československu. Již při svém příchodu do naší země se vyznačoval solidní všeobecnou erudicí a aktivní jazykovou připraveností, díky čemuž  byl přijat rovnou do druhého ročníku studia společenskovědních  předmětů na tehdejší Vysoké škole politické a sociální v Praze. Na této škole pak patřil mezi nejúspěšnější studenty, přičemž se nejvýrazněji vyhranoval jeho zájem o světovou ekonomiku a mezinárodní vztahy. Udržoval úzký kontakt s mnoha zahraničními studenty i z jiných vysokých škol a brzy se stal jejich respektovaným představitelem a mluvčím. Netajil se svým levicovým smýšlením, k němuž ho přivedlo nejen jeho vyvinuté sociální cítění a studium literatury, ale i  zkušenost s počátečním demokratickým uspořádáním jeho domoviny po druhé světové válce a také poznatky z emigračního pobytu ve Francii. Postupně  přitom rozpoznal úskalí dogmatismu a sektářství, což vyústilo v jeho rozchod  s politikou komunisticky orientované strany Tude.

 

 Štastnou shodou okolností se stalo. že od počátku až do konce našeho studia jsme sdíleli  společný pokoj v holešovické Rooseweltově koleji , později v koleji Jednota v Opletalově ulici. I v dalších letech, pokud  Rahman pobýval v Praze,  jsme bydleli  v jedné ulici  na pražském sídlišti Petřiny.  Zpočátku jsem zasvěcoval   Rahmana na jeho přání do tajů a záludností českého jazyka, opravoval jeho případné jazykové prohřešky,  ale  brzo to přestalo být nutné, neboˇt díky svým jazykovým vlohám zvládl nejen  spisovnou řeč, ale spolehlivě rozeznával  i místní nářečové zvláštnosti. Měli jsme spolu téměř každodenní debaty o všem co nás zajímalo a vzniklo tak těsné celoživotní přátelství. To zesílilo zvláště poté, kdy Rahman  několikrát navštívil  moje rodiče na Orlických horách.. Barvitě vyprávěl o svém rodném Kurdistánu, učil nás správně vařit čaj a rýži a naopak se chtěl co nejvíce dozvědět o místním vesnickém prostředí či o našich vánočních a velikonočních zvyklostech. Zajímalo ho učitelské povolání  mého otce i jeho působení v místní samosprávě a měl vřelý vztah k mé mamince, která ho vždy přijímala jako vlastního.

 

Po úspěšném absolvování studia   Rahman  ihned odcestoval do Iránu, kde ho očekávala náročná odbojová činnost proti nenáviděnému šáhovu režimu. Odvážel si mj. i řadu odborných a politických knih a aby se už cestou vyhnul očekávaným policejním represím, zařídila skupina nejbližších kamarádů převazbu nejohroženějších publikací do obálek  detektivního a jiného zábavného žánru. Ve stejné době se Rahman rozhodl oženit  s českou studentkou Helenou, což ale bez jeho osobní přítomnosti v Praze nebylo nikterak jednoduché. Po složitém dohadování byla připravena svatba v zastoupení, při níž jsem svatební akt na iránském vyslanectví a na českém úřadě podepisoval z jeho pověření já. Dopadlo to dobře a ještě v Praze přišla na svět jejich dcera Mína, která krátce na to odcestovala spolu se svou matkou za Rahmanem do Iránu. Takto obtížně vzniklá kurdsko-česká rodina vedla pak několik let svízelný konspirativní život daleko od někdejšího pražského domova.

 

Až po nějaké době se podařil jejich návrat do Prahy a    tehdy jsme se   setkali při pedagogické činnosti  na Vysoké škole ekonomické, kde Helena vyučovala angličtinu, zatímco Rahman se stal uznávaným odborníkem  na katedře světové ekonomiky a já   jsem působil  na katedře hospodářských dějin. Jejich rodina se mezitím rozrostla o druhou dceru

 

Hívu,  nám se narodily tři děti a díky tomu, že jsme bydleli blízko sebe ve stejné ulici, stýkali jsme se téměř denně.

 

Rahman věnoval hodně pozornosti tomu, aby československá a evropská veřejnost  byla informována  o nerovnoprávném postavení kurdské národnostní menšiny v Iránu a v této souvislosti také mimo jiné připravil publikaci o Kurdech a Kurdistánu, která  ve slovenském znění vyšla v roce 1964 v Bratislavě.. Trvale udržoval vědecký a politický kontakt s kurdským hnutím a jeho význačnými představiteli na  Blízkém a Středním východě  (Mustafa Barzání, Džalál Talabání aj.) kteří ocenovali jeho vůdčí a zprostředkovatelské schopnosti.  Dostalo se mu  i  významného  uznání od řady   světových politiků (Olof Palme,Bernard Couchner,  ) a institucí (Socialistická internacionála,  jejíchž některých aktivit  se v 80. letech  zúčastnoval). V roce 1990 byl dokonce z iniciativy rakouských a československých přátel navržen k posmrtnému udělení Nobelovy ceny míru.

 

V roce 1968 Rahman  veřejně podpořil reformní iniciativy Pražského jara a vyslovil se pro demokracii a socialismus s lidskou tváří. To mu  vzápětí vyneslo  nelibost  totalitního režimu, která v polovině sedmdesátých let vyústila v jeho úřední vyhoštění z Československa.. Rahman svoje zahraničněpolitické aktivity  přenesl do Paříže, kde se postavil do čela   zahraničního byra Strany iránského demokratického Kurdistánu (PDKI). Již v roce 1973 ho řádný stranický sjezd  zvolil generálním tajemníkem  PDKI a v této pozici, která se mu stala doživotním posláním, ho potvrzovaly i následující sjezdy. Z jejího titulu  usiloval o prosazení demokratických práv  pro  utlačovanou íránskou kurdskou menšinu a v širším měřítku  o likvidaci mocensky udržovaného rozdělení Kurdů do tří sousedních států. Jeho cílem se stalo „Demokracii pro Irán, autonomii pro Kurdistán“.V tomto ohledu hledal i cesty  k mezinárodní dohodě a vstupoval i do kontaktů se zainteresovanými partnerskými kruhy, u nichž se těšil velké důvěře a autoritě. Měl nesporný diplomatický talent a často byl označován za mistra politického kompromisu. Koncem sedmdesátých let oslovil  dokonce  i státní iránské vedení s nabídkou rozumného kompromisu a na tento vysoce riskantní návrh doplatil spolu se svými dvěma druhy vlastním životem. Dne 13. července 1989 se stal   neozbrojenou obětí  atentátu, který z podnětu  proradných vedoucích  činitelů iránského státu  uskutečnili dodnes nepotrestaní nájemní vrazi Zpráva o tomto hrůzném zločinu ohromila tehdy celý civilizovaný svět a hluboce zasáhla všechny Rahmanovy přátele. Pařížskými ulicemi  prošel důstojný pohřební průvod ukončený obřadem na hřbitově  Pere Lachaise., avšak rakouské soudní policejní vyšetřování atentátu i záhadných okolností  úniku vrahů, umožněného rakouskými úřady, skončilo  naprostým nezdarem. Obdobně tragický osud  stihl zanedlouho v Německu i Rahmanova nástupce Sádeka  Šarafkandího.

 

Naposledy jsem se s Rahmanem setkali  začátkem ledna 1989, což bylo krátce krátce po jeho  šedesátých osmých narozeninách (*22..12.1930)  a  při příležitosti mých  tehdejších sedmdesátin. Domluvili jsme se, že se v Praze v tom roce znovu sejdeme. Pak ještě jednou zatelefonoval z Vídně s příslibem, že přijede  hned po skončení vídeňských jednání a v naději, že se i u nás do té doby dočkáme nejen příjemnějšího léta, ale i příznivějšího politického počasí. Místo toho přišel pak ten  krvavý 13. červenec!

 

Pro mne, celou naši rodinu a nespočetné přátele se Rahmanův život a jeho dlouholetý zápas stal výzvou k nepolevování snah o demokratické svobody a  k boji proti organizovanému terorismu  Jsme hrdi na to, že  Rahmanovi se  naše země stala jeho druhým domovem, do kterého se rád navracel, vážíme si jeho statečnosti a hrdinství a nezištného přátelství.

 

Praha, červen 2009                                                                                                   Karel Jech