Tam, kde není lidská etika, nelze vybudovat  nic lidského, nic dobrého a  společnost je odsouzena buď se mezi sebou povraždit nebo se rozložit.

Na začátku 90. tých let, jistá složka Policie ČR, státní zastupitelství a odpovědné soudy v součinnosti s tzv. znalci, to jest akademiky, kteří zničili život 4 Kurdů a jeden z těch 4 Kurdů v mladém věku zemřel na následky protiprávního držení ve vazbě zde v České republice v délce 27 měsíců. Ti, kteří zapříčinili jeho smrt a rodinnou tragédii jeho kurdské rodině, která byla  tak perzekuována způsobem, který nemá a nemůže mít oporu v lidském kodexu.

To jsou ti, kteří spoluzapříčinili jeho smrt, působí u policie jako vysocí důstojníci a rozhodují o “bezpečnosti” občanů, státní zástupce “hájí” zájmy státu a soudci nás soudí pořád dál  a dokonce i ten, který na něj vydal mezinárodní zatykač řadu let po jeho smrti! A znalci, to jest akademici? Vydávají své drahé “znalecké posudky” pořád dál a těší se vysokému společenskému i akademickému respektu!

Nikdo z těchto činitelů či akademiků se ani veřejně ale ani osobně  nepřiznali ke zločinu, který spáchali na úkor práva, spravedlnosti či lidské etiky! A nějaká omluva vůči Kurdům nebo příbuzným toho v tak mladém věku ke smrti odsouzenému nevinnému? Kde to jsme, aby toto učinili? Přece jsme v “civilizovaném soukolí” nikoliv ve středověku! Ve středověku, kde  lidská etika spoluurčovala naše životy.

A toto je realita se kterou jsme konfrontováni, realita soukolí bez lidské etiky.

Příběh, který jsem se snažil popsat, je příběhem toho mladého, čistého Kurda, smrt kterého v tak mladém věku způsobilo toto zrůdné soukolí, rozhodující dodnes o osudech občanů či spoluobčanů.

Tím, že zveřejňuji informace o těchto trhlinách nejen právního státu, ale prvotní lidské etiky, vím, že budu vystaven ze strany ještě sloužících těchto osob  ještě většímu nátlaku a perzekuci se všemi prostředky než doposud.

Tato společnost, ve které žijeme, již nemá dost sil a sebereflexe k regeneraci a tyto popsané jevy jsou jen znakem této degenerace, kterou nelze již zastavit.

Abdulgafur Gökmen

Abdulgafur Gökmen

Bylo to někdy v roce 1994, kdy jsem konečně mohl po téměř 23 letech vycestovat do Turecka. Jezdil jsem tam za svými příbuznými, které jsem neviděl víc než 10 a některé dokonce 23 let. Navštěvoval jsem Turecko také kvůli svým obchodním společnostem v ČR, které podnikaly s tureckými (kurdskými firmami).

Někdy v roce 1993 začali po celém Turecku vraždit kurdské podnikatele a právníky. Vědělo se, že za tím stojí (později se toto prokázalo) turecká speciální tzv. “antiteror” jednotka turecké policie, o činnostech které věděl či ji dokonce podpořil tehdejší ministr vnitra Turecka, ale také tehdejší předsedkyně vlády Turecké republiky.

Dokonce se vědělo, že předsedkyně vlády nechala vytvořit seznam kurdských osobností určených k “popravě”.

Tehdy mně moji přátelé upozornili, že jsem též na tomto seznamu, abych do Turecka nejezdil tak často a když už jezdím, abych nezůstal na jednom místě a abych si dával pozor.

Paní předsedkyně měla k mé likvidaci několik důvodů. Věděla, že jsem celý život bojoval za práva Kurdů, věděla, že jsem skutečným Kurdem, který nikdy neřeší ale hned pomáhá všemi dostupnými prostředky, tak, aby aspoň část kurdské kultury byla zachována. Také věděla, že jsem v obchodní společnosti společníkem bratra jejího nejsilnějšího konkurenta v její vlastní politické straně a že jsem tohoto svého přítele podporoval při volbách o místo předsedy politické strany. On sám ji zakládal a nyní tato dáma, která měla kdejakou tajnou a tajemnou sílu,  chtěla tuto politickou stranu ovládat, což se ji podařilo a to později vedlo k tomu, že můj přítel opustil tuto stranu a založil jinou. Byl to jeden z nejvýznamnějších tureckých demokratů, dle všeho s kurdskými kořeny.

Když jsem se někdy náhodou objevil v Ankaře, kde měla své sídlo moje společnost a kde byl jeho bratr předseda představenstva a členové jeho rodiny měli 70 % akcií a já 30 %, nocoval jsem kvůli svému bezpečí v jeho domě, tam měl státní ochranku.

 Takže když jsem jezdil do Istanbulu, po každé jsem se ubytoval v jiném hotelu u jiného kurdského přítele.

 Při jedné cestě, kdy jsem byl opět ubytován v hotelu jednoho Kurda, majitel jako vždy mne pozval do restaurace hotelu. Byl z ní výhled na parkoviště přímo naproti restauraci.

 Když po několika měsících jsem byl opět ubytován v tomto hotelu, viděl jsem, že to parkoviště už tam není, ale na jeho místě se nalézají pasáže! Toto jsem nějak vnímal jako neuvěřitelnou věc. Majiteli restaurace jsem později gratuloval a vyjádřil svůj obdiv. Majitel mně sdělil, že s tou pasáží (z příjmu) a z příjmu hotelu už má celou rodinu zajištěnou. Měl jsem z toho obrovskou radost, protože Kurdové, kteří museli opustit své vesnice a nuceně přijet do Istanbulu, do té džungle, kde neuměli ani poradně ještě turecký jazyk, se dokázali postavit na vlastní nohy!

 S obdivem jsem se ho ptal, kdo že to pro něho postavil za tak neuvěřitelně krátkou dobu. On mi na to odpověděl: “no naši hoši” a já na to “jak naši hoši, nestavěla to nějaká firma?”. Na to mi odvětil: “jaká firma bratře doktore, firmy jsou podvodníci a obvykle podvádějí ještě víc, když cítí, že jsme Kurdové. A tak máme naše hochy, kteří nám stavějí”.

 Skutečně jsem byl zvědav na “toho hocha ” a zeptal jsem se, zda bych ho mohl poznat osobně. Řekl, že ano a že zítra při snídani ho mohu poznat. Druhý den se při snídani ke stolu v hotelové restauraci přistoupil snědý, strašně hubený, ale čiperný jako rtuť, mladý člověk. Stál u stolu, zdvořile se představil: “starý bratře údajně jste mne chtěl poznat” a v tu chvíli jsem nemohl domyslet, že ten hubený, mladý muž je onen “stavitel” a když si všiml, že se na něho překvapeně dívám, a že nemohu ho nijak zařadit, tak bystře reagoval a dodal, “mně za Vámi posílá majitel hotelu, můj starší bratr. Řekl mi, že se mnou chcete hovořit. Teď teprve mi napadlo, že by mohl tento mladý hubený drobný člověk být onen stavitel. Požádal jsem ho, aby si sedl a on velice jemnými, něžnými pohyby si sedl vedle mne. A tak začala série mých otázek, z kterého kurdského města je, jak dlouho je již zde v Istanbulu, kde se naučil stavařinu a nekonečně dlouhý seznam dalších otázek. Řekl mi, že je jeden z mnoha dětí svých rodičů a že pochází z vesnice, z historického města Mardin, ještě než ho turecká armáda násilně vylidnila a jejich vesnice, on i jeho otec byli nuceni prchnout do Istanbulu. Slibovali si, že někde vydělají na bydlení a něco málo peněz navíc, aby uživili i druhou část rodiny, tu museli zanechat ve městě Mardin u příbuzných. Jeho o rok mladší bratr pod vlivem té zrůdnosti, které byli všichni vystaveni, se rozhodl k cestě do hor.

 Od toho okamžiku už se už nikdy nepotkali, ani on, ani jeho otec, ale ani jeho matka se s ním a dalšími sourozenci, které nechali ve městě Mardin, se už nikdy neviděli.

 Byl hubený až kachektický, ale stále držel své tělo důstojně a důstojně se pohyboval, jednal, vřele se smál. Ptal jsem se, kde se naučil stavět: divil se mé otázce a sdělil: “no kde jinde než tady v Istanbulu na různých stavbách”. Nastoupil jako stavební dělník 4. kategorie, neuměl ani pořádně turecky, tak že ho nevnímali ani jako člověka. Spal na stavbách, často pod širým nebem a to, co vydělal, posílal své matce. Otce teprve po dlouhé době našel na vzdáleném předměstí Istanbulu v jedné zoologické zahradě, která patří dříve sem přistěhovanému Kurdovi. Krmil zvířata a spal v nějaké chatrči….

 Nevěděl jsem co říci. Byl jsem naprosto jeho příběhem zaskočen, paralyzován. Když viděl, že jsem v šoku, že v Istanbulu žijí sta tisíce Kurdů v podobné situaci a nemají jinou možnost, všichni pracují jen pro své rodiny, které nechali ve větších kurdských městech…..

 Po nějaké době, jsem se začal vzpamatovávat z té brutální reality a tichým hlasem jsem se zeptal, zda by si dokázal představit žít v Evropě. Jeho odpověď byla překvapující: “když není doma všude, je pro nás Evropa jako Istanbul”….

A pak ještě dodal: “a budu Vám tam vůbec k něčemu”?

 Vysvětlil jsem mu, že v České republice stavím a stavím dost. Mám také problémy se především stavebními firmami, protože se v tom nevyznám, ale také, že vůbec na to nemám čas. Na můj dotaz, zda by mohl fungovat jako můj soukromý stavbyvedoucí, chladně odpověděl: „když si myslíte, že budu k něčemu“, ale přitom vždy zachoval svou důstojnost a jistotu být sám sebou, ale nikoli s profesí….

 Dohodli jsme se, že mu pošlu pozvánku a zaplatím mu letenku, aby se přijel podívat a jestli se mu bude zamlouvat, že bych požádal pro něj o povolení k pobytu.

 Navrhl něco podobného, že přijede na týden a pak, že se musí vrátit, aby se oženil. Mezitím můžeme průběžně vyřizovat jeho předpokládané dokumenty k získání povolení k pobytu a až to z generálního Konzulátu dostane, pak přijede tak za 3- 5 měsíců.

 Pak už jsme se neviděli. Po svém návratu do ČR jsem požádal majitele jedné stavební firmy, aby mu zaslali pozvánku. Generální konzulát a velvyslanectví v Istanbulu vedené posledním ministrem zahraničních věcí Gustava Husáka dr. Jaromírem Johanesem, zásadně odmítalo udělit vízum osobám, které byli pozvány prostřednictvím mých společností do ČR. Moje společnosti byli totiž na soukromém černém seznamu pana Johanese.

 Abdulgafur Gökmen byl v minulosti jediným hostem, který mně ani mé spolupracovníky nikdy po svém příjezdu do ČR nijak nezatěžoval. Jakmile mu mu spřátelená společnost poslala pozvánku, nějak všechno zařídil a přijel. Popravdě řečeno i přes zaslání pozvánky, jsem si vůbec nebyl jist, zda vůbec vízum dostane. Všichni ostatní hosté, obchodní partneři a to jsme měli téměř každý týden několik porad, chtěli, abychom pro ně zařídili tu letenku, tu hotel nebo podali nějaké vysvětlení, od počasí až po dějinné souvislosti Česka. Jednoho dne mi můj spolupracovník Ali Gediklioglu, který se po mém zadržení stal spolupracovníkem ASKO Nábytek a následně generálním ředitelem společnosti, oznámil, že na letišti je jistý Gafur Gökmen a ptá se, kam má přijet…… prostě bezproblémový člověk….. přesto, že to byla jeho vůbec první cesta mimo Turecko a přesto, že neuměl ani slovo anglicky či jiný jazyk. Snad někdo pro něj tenkrát odjel na letiště, asi možná. Ve večerních hodinách, když jsem se vrátil do společnosti, už jsem mu jen mohl podat ruku a musel jsem jít zase pracovat. Ujal se ho můj bratranec, který bydlel v mém domě na Smíchově. Druhý den, když jsem přijel do společnosti, už tam byl a zdvořile čekal v sekretariátu. Přijal jsem ho do své kanceláře a ptal jsem se na cestu a zážitky z cesty. Byl vždy velice stručný a věcný. Sdělil mi jen, že se musí vrátit do týdne do Turecka. Zpáteční letenku koupil tak, aby se příští pátek mohl vrátit do Turecka i v případě, že se dohodneme na spolupráci v České republice. Spáchal strašnou věc, jeho snoubenka je těhotná a dřív, než se to někdo dozví, musí urychleně uzavřít sňatek, jinak by to byla pro něho potupa.

 Byl jsem zaskočen jeho otevřeností a jak byl ve všem už rozhodnutý. Nemohl jsem říci nic jiného, než kývnout na jeho návrh. Vysvětlil jsem mu, že ho potřebuji jako stavbyvedoucího a navrhl jsem, aby společně s mým bratrancem projeli mé stavby a aby mi následně řekl svůj názor. A poté navrhl eventuálně řešení, jak postupovat do budoucna, aby stavby pokračovaly dle harmonogramu a aby mne stále někde nešidili (především na kvalitě). Souhlasil s celým plánem a tak jsme se rozloučili. Celý rozhovor trval nanejvýš tak 20 minut.

 Jen jsem mu stačil ještě sdělit, že ze všech staveb mne nejvíce záleží na mém rodinném domě v obci Třemblat, toť vše. To mohlo být v pátek 4.9.1994.

 Přes víkend jsem byl v SRN, abych navštívil svou dceru. 7.9.1994 jsem se vrátil z SRN přímo do sídla své společnosti, neměl jsem ani čas nějak pana Gökmena vyhledat. Pracovní tempo bylo šílené, měl jsem hned několik pracovních schůzek po Praze, včetně schůzky s tureckým velvyslancem v Praze 6, ten mně nenáviděl a já se ho štítil. Musel jsem ho navštívit jako zástupce české společnosti Škoda Praha.

 Večer téhož dne byl můj vysněný koncert kapely Pink Floyd, kam jsem jel se svými přáteli, panem PhDr.Tomasem Vrbou a jeho manželkou Jarkou, s nimi jsem se dost intenzívně spřátelil, už od  doby, kdy jsem  studoval.

Dne 8.9.1994 byl kontrolní den na stavbě mého domu a tak jsem tam  chtěl být u tzv. kontroly (nebyl jsem tam, vždy přítomen) a když jsem tam přijel, spatřil jsem i pana Gökmena, což mne dost překvapilo. Ptal jsem se ho, jak se tam dostal. Říkal, že autem. Přes víkend tam byl dvakrát s mým bratrancem a jelikož bratranec musí pracovat ve společnosti, tak se dohodli, že si půjčí auto a bude jezdit  na stavbu už sám. Což pro mne bylo téměř nepochopitelné, že se tak rychle zorientoval nejen po Praze, ale i ve středočeském kraji, ale hlavně v dopravě, která je diametrálně odlišná od té istanbulské. Nicméně nebylo, co říci, přijal jsem tu věc příjemně, že je tak samostatný. Začal jsem se nato věnovat majitelům stavební firmy a svému stavebnímu dozoru. Když kontrola skončila, ještě než jsem opustil staveniště, zeptal  jsem se  pana Gökmena na jeho názor na kvalitu odvedené práce. Odpověděl, že to, co tam vidí je prasečárna! Byl jsem jeho odpovědí zaskočen a ptal jsem se proč? Odpověděl, že na prasečárnu není odpověď a pozval mne, abych ho následoval. Šli jsme do obývacího pokoje, kde byl již dokončen krb a dlaždice před krbem. Razantně si vzal z kapsy krabičku cigaret Marlboro a položil ji na dlaždice. Začal s tou krabičkou přejíždět doleva doprava a nahoru a dolů a ptal se mne, zda to vidím. Já na to, co bych měl vidět. Byl překvapený, že nic nevidím a tak mne pozval, abych dělal totéž co on. Musel jsem to udělat, abych pochopil, co mne chce vysvětlit a  abych to viděl a tak mi tu krabičku dal do ruky. Učinil jsem totéž, co učinil před chvílí on. Snažil jsem se, ale  nešlo to, jelikož každá dlaždice byla jinak vysoká, jinak nízká. V tu chvíli vysokým hlasem řekl: A už vidíte tu prasečárnu? Skutečně dlaždice nebyly ve stejné úrovni, tak aby ta krabička mohla sjíždět. Obdivoval jsem jeho praktičnost a věcnost.

 Zašel jsem s ním za majiteli stavební firmy a za “svým stavbyvedoucím” vysvětlil jsem, co jsem se naučil od pana Gökmena. Požádal jsem ho, aby všechny ty nedostatky, co pan Gökmen zjistil, byly odstraněny. Díval jsem se v ten okamžik kriticky na stavbyvedoucího, kterého jsem dobře platil, aby dozoroval tuto stavbu. Vždyť měl titul ing a Csc…….  V následujících hodinách jsem byl velmi nemile probuzen ze sna a  začal jsem pátrat. Zjistil jsem, že ten mnou placený stavební dozor spolupracuje se stavební firmou a ne se mnou. Společně  firma se stavebním dozorem šidila, kde mohla……..

Následujícího dne jsem už pana Gökmena neviděl. Dne 13.09.1994 v nočních hodinách při návratu z pracovní schůzky s představiteli světoznámé firmy BOOTS a Vepa jsem byl zadržen kpt. Josefem Opavou a jeho lidmi.

Po té  jsem se dozvěděl od svých právníků, že souběžně se mnou byli zadrženi v různých místech Prahy další 3 Kurdové a mezi nimi i pan Gökmen! Byli jsme všichni 4 obviněni z toho, že jsme dne 8.9.1994 společně mučili od 18:00- do 02;00 dne 9.9.1994 jistého tureckého ilegála jménem Göksel Otan alias Gürkan Gönen alias Mustafa Özer. Dne 13.9.1994 jsme opět všichni 4 měli mučit mého bratrance, abychom o něm získali informace! Mučit bratrance, abychom o něm získali informace?? Následně jsem se ze spisového materiálu (po 6 měsících) dozvěděl, že můj synovec, student právnické fakulty, který onen večer ( 13.09.1994) měl  s námi mučit mého bratrance, byl již z neznámých důvodů zadržen policií ve 14:00 hodin! A dvojníka neměl! A já byl onen den, celý den a večer s představiteli společnosti BOOTS, VEPA a Jaroslavem Kořánem (bývalý primátor hl. města Prahy) a  s dr. Tomášem Vrbou společně na obědě a na večeři s představiteli BOOTS. Tyto osoby nebyly vyslechnuty za celých dlouhých 13 let vedení trestního řízení ani jednou. Kořán a Vrba byli vyslechnuti teprve po 12 letech!

Dozvěděl jsem se, že se mnou ještě další 3 Kurdové jsou zadrženi. Bytostně mi trápilo zadržení pana Gökmena, který se druhý den, to jest dne 15.9.1994 měl vracet do Turecka, aby se mohl oženit. Neuměl přeci ani slovo česky a jak asi musí prožívat tuto zrůdnost. Následující měsíce nás 4 úmyslně přehazovali  z jedné Vazební Věznice do druhé a dbali na to, abychom nikdy nebyli ve stejné VV společně.

Až pozdě jsem se dozvěděl, že pan Gökmen byl zadržen cca v 06 hodin dne 14.09.1994, když s bílým favoritem přijížděl na stavbu v Třemblatech. Tak časně  proto, aby tam byl dřív než ostatní dělníci stavební firmy. Byl brutálně zadržen a napaden fyzicky policií, která tam čekala jen na přijíždějícího Gökmena  . Takovým způsobem zadrželi a brutálně napadli jen pana Gökmena. Žádného jiného, kdo přijížděl na stavbu ze stavební firmy a bylo jich hodně. Dokonce někteří, jak se ukázalo, byli Ukrajinci pracující zde v ČR pro tuto stavební firmu na černo! Pan Gökmen byl zadržen cíleně a brutálně ještě dřív, než by nás 4 Kurdy někdo oficiálně (mám na mysli tzv. “Poškození” ) obvinil jenom proto ,že byl Kurd a “pohyboval kolem mne” ! Což je raritou v dějinách kriminalistiky! a nemá oporu ani v lidských ale ani v božských zákonech.