Zbavit obviněné svobody je příliš snadné
Soudnictví Vyšetřovací vazba je u nás používána častěji než v jiných demokraciích
Po zahájení trestního řízení proti dvěma ředitelům Investiční a poštovní banky vznikly pochybnosti. Nebyl to omyl? Nekriminalizovalo se prostě velké obchodní jednání? A zejména: odpovídalo zákonu, že byli vzati do vazby dva bezúhonní lidé? Je-li vzetí do vazby odůvodněno obavou, že obviněný bude mařit trestní stíhání, zejména naváděním svědků k nepravdivé výpovědi, jde o takzvanou vazbu koluzní. Podle § 67 trestního řádu smí být obviněný vzat do koluzní vazby jen v případě, jsou li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují takovou obavu. V případě IP banky odůvodnil soud vzetí obviněných do vazby jen takto: Dosud se nepodařilo vyslechnout svědka, který se tč. údajně v ČR nevyskytuje, a je nutno vyslechnout i řadu dalších svědků, především z řad zaměstnanců… vzhledem k tomu jsou dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z působení na svědky. Soud tedy uvažoval v bludném kruhu: to, že budou vyslýcháni svědci, je konkrétní skutečnost odůvodňující obavu, že budou ovlivňováni. Zákonu odpovídající důvod k vazbě zde tedy nebyl. (Rozhodnutí vyšších soudů, uváděná v komentářích, zdůrazňují, že důvodem koluzní vazby není to, že mají být vyslechnuti spolupracovníci obviněného.) Uvedený případ je jen vrchol ledovce ukazující častou nesprávnou praxi. Obhájci mají pocit, že soudy někdy vyhovují návrhům státních zástupců na uvalení vazby poněkud kavalírsky, jako by vzetí obviněného do vazby bylo u závažných deliktů cosi, co téměř patří k věci. (Tento pocit je do značné míry sdílen laickou veřejností.) Podle sdělení tří renomovaných pražských advokátů uvádí se často jako důvod vzetí do vazby pouze to, že bude nutno vyslechnout svědky, a to bez doložení konkrétními skutečnostmi, svědčícími o úmyslech svědky ovlivňovat. Jeden pražský obvodní soud prý za poslední čtyři roky vyhověl všem návrhům státních zástupců na vzetí do vazby. Tato praxe přispívá k tomu, že je u nás vyšetřovací vazba používána častěji než v jiných demokraciích. ČR se octla mezi zeměmi, kde se nalézá ve vazebních věznicích nejvíce obviněných. Jsme také mezi špičkovými státy co do trvání vazby. Na to neustává poukazovat náš přední znalec vazebního práva dr. Václav Mandák, CSc. Počet lidí ve vazbě se v ČR pohybuje trvale kolem osmi tisíc, přičemž v průměru stráví obvinění jen ve stadiu vyšetřování ve vazbě skoro čtyři měsíce (112 dní). Dr. Uzunoglu byl z vazby propuštěn po dvou a půl roce a konečný výsledek jeho trestního stíhání je nejasný. Ač trestní řád nařizuje, že vazební věci musí být vyřizovány přednostně a s největším urychlením, dochází někdy k neomluvitelným průtahům, jak opětovně tvrdě kritizoval Ústavní soud. Vazba je strašlivý zásah do života člověka, o jehož vině má teprve rozhodovat soud. Po šoku policejního zadržení tráví obviněný ve vazbě týdny či měsíce vytržen z rodiny, která trpí dočasnou ztrátou živitele. Obvinění jsou izolováni od světa, v prostředí někdy jen nepříjemném, jindy hrozném. Vazební věznice jsou přeplněny. Zákonný předpis, že pro jednoho obviněného musí ubytovací plocha činit nejméně 3,5 m2, nemůže podle dr. Mandáka být zachován. Podmínky ve vazbě jsou často tísnivější než vězeňský režim pro odsouzené. Přitom vazba nemá funkci nějakého okamžitého trestního zásahu. Veřejnost nechápe, že obviněný ve vazbě je až do pravomoci rozsudku osoba, které svědčí domněnka neviny, a že má nárok na co nejhumánnější zacházení. Stojí za zmínku připomenout, že vyjádření domněnky neviny v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 vzniklo jako příkaz humanizace trestní vazby. Ve věstníku Miniteur universel z 19.-21. srpna 1789 čteme v líčení debaty o projednávaném návrhu: Pan Duport uvádí, že ve Francii existuje barbarská praxe trestat i ty, kdo ještě nebyli soudně prohlášeni vinnými – viděl vazební kobky v Bastile a ještě mnohem horší jinde. Navrhuje proto, aby byl v deklaraci vysloven příkaz šetrného zacházení se zadrženými: Protože pro každého platí domněnka neviny, dokud nebyl odsouzen, je-li nezbytné vzít někoho do vazby, budiž zákonem zakázána veškerá tvrdost (rigueur), která není nezbytná k zajištění jeho osoby. Tento text je dodnes částí francouzského ústavního práva. Západoněmečtí autoři kritizovali tamní praxi úslovím, že lidé jsou bráni do vazby příliš snadno, příliš rychle a na příliš dlouhou dobu. Zdá se, že takové výtky mohou často být činěny i naší praxi. Dnes stanoví německý trestní řád pro vazbu přísnější podmínky než náš. Ke vzetí do vazby je v SRN předpokladem silnější stupeň podezření, než jaký stačí k zahájení trestního stíhání: podezření musí být naléhavé (dringend). Dále: pro nebezpečí koluze lze v SRN vzít obviněného do vazby jen tehdy, když jeho chování (!) odůvodňuje naléhavé podezření , že má úmysl ovlivňovat svědky nebo odstraňovat důkazy. Má-li trestní řád ČR zajistit, aby se vazba stala co nejmenším průlomem do zásady domněnky neviny, měla by reforma trestního řízení nebo nejbližší novela: – dát soudu právo (dnes sporné), aby při rozhodování o vazbě přezkoumal zákonnost a důvodnost obvinění a stupeň naléhavosti podezření, – přípustnost koluzní vazby podmínit předpokladem, že byly zjištěny konkrétní skutečnosti, z nichž lze dovozovat úmysl obviněného nepřípustně ovlivňovat svědky nebo jinak mařit trestní řízení, – podrobněji než dosud předepsat účinné kontroly dodržování humánního režimu vazby včetně kontrol parlamentních. Je vhodné připomenout si výrok pověstného inkvizitora sedmnáctého století, Němce Carpzova: Captura est modus torturae – vazba je způsob tortury.
Jan Štěpán
Lidové noviny
20.6.1997