Hladovka

Minulý týden jsem držel čtyřiadvacetihodinovou protestní hladovku. Nemohu říct, že by to byl nějaký extrémní zážitek, prostě den nejíte, to je jako nic. Nevím, zda se do hladovky počítají také hodiny, kdy spíte, ale já jsem je počítal. Má hladovka nebyla ani přísná, kdy se ani nesmí pít, takže jsem pil vodu a jednou jsem si do ní vymačkal citron. Dal jsem si jednu kávu bez cukru a vykouřil několik cigaret. Ale to se prý také smí. Krizi jsem měl vpodvečer. To jsem měl skutečně hlad, ale pak to přešlo a já čekal na půlnoc, kdy jsem se najedl, což je ale nezdravé.

Hladovku vyhlásil prof. František Janouch s několika přáteli na podporu v Čechách žijícího kurdského lékaře s německým pasem Yekty Uzunoglu, jehož soudní případ, dosud se táhnoucí dvanáct let, se podobá nejabsurdnější frašce. Tento muž byl nejdříve, v roce 1994, nařčen z přípravy tří vražd, z mučení svého příbuzného, z pašování zbraní a drog. Dva a půl roku byl držen ve vazbě, v novinách se o něm psalo jako o mafiánovi a gaunerovi první třídy. Postupně vycházelo najevo, že obvinění jsou nesmyslná a Uzunoglu je naopak pravděpodobně obětí rozsáhlého spiknutí, ve kterém mají nejspíše prsty předlistopadové komunisticko-podnikatelské kruhy různě propletené s policií, ba možná s justicí. Konkrétně šlo o to, že Uzunoglovi se podařilo získat kontrakt na dostavbu jakési elektrárny v Turecku, měl za to dostat slušnou provizi, jenže na zakázku si brousila zuby konkurenční firma, v níž seděl na významném místě poslední komunistický ministr zahraničí Johanes…

Pamatuji si, jak někdy na konci devadesátých let, když jsem Yektu Uzunoglu poprvé viděl a slyšel, nevěřil jsem, že to má být on. To jméno se pro mě spojovalo s temným podsvětím, snad přímo s řezáním hlav, a on to byl okouzlující člověk, do jehož kultivovanosti a jemnosti se podaří dorůst tak jednomu muži z deseti tisíc. Tehdy měl na krku už jen nějaké vydírání, od čehož žalobce také ustoupil. Pan Uzunoglu byl však uprostřed nekonečného sporu s českými soudními úřady. Jeho úmyslem bylo dotáhnout konečně tedy soudní proces do konce, tentokrát samozřejmě už z druhého konce, kdy žalovat bude on. Během těch dvanácti let se Uzunoglu několikrát ocitl na konci sil, vyhořel mu za záhadných okolností dům, musel znovu zcela očišťovat své jméno. A především stále narážel na zarážející (ale uvědomíme-li si hrozbu kompenzací, pak ne už zase tak zarážející) liknavost, ignoranci a lze se obávat, že i zlou vůli české justice.

Moje hladovka, sama o sobě směšná a nedůležitá, mi měla poskytnout záminku k tomu, abych mohl toto ve sloupku napsat. Dneska už jsem zase jedl a nic mi vlastně nechybí. Jenom se někdy trochu stydím, třeba za chování své země k Yektovi Uzunoglu.

Autor: Jiří Peňás
Týden, 29.03.2007