Ani “naše Škodovka” už nepatří jen Evropanům, ale i Kataru! A jak v právních státech bývá zvykem, spolumajitelé mají též rozhodující právo
Leccos naznačuje i to, že se o těchto technických možnostech vědělo v ústavech pro vývoj tohoto průmyslového odvětví a vědělo se víc, než kdekoliv jinde. Ale z nám smrtelníkům neznámých důvodů se uchýlili k obcházení kdečeho a k tomu potřebovali koho jiného než politiky.
V této souvislosti zjišťujeme, že třeba Sigmar Gabriel, který byl ministrem životního prostředí, ministrem financí a nyní je minstrem zahraničních věcí, byl v letech 1999-2003 členem dozorčí rady celého koncernu VW. Nebo od 1993 do1998 úřadující ministr dopravy Mattias Wismann, je od roku 2007 prezidentem asociace automobilového průmyslu! Nebo Eckart von Klaaden, který byl ministrem úřadu předsedy vlády Německa a po svém odchodu přešel přímo do Daimler jako tzv.” šéf lobbista”…. Seznam propojenosti politiků s německým automobilovým průmyslem je nekonečné dlouhý a to víc politici a politika jako taková nesou odpovědnost na současném stavu automobilového průmyslu Německa.
Proto už konečně chápeme hyperaktivitu Sigmara Gabriela po roztržce několika arabských státu s Katarem, kdy celé dny lítal z jedné arabské země do druhé, aby je smířil, lítal i do Kataru, o kterém prezident USA, to jest největší spojenec Německa, prohlásil něco v tom duchu, že Katar podporuje terorismus.
V této souvislosti se dovídám, že spolumajiteli tak významných a kdysi tak přínosných společností, nejsou vlastně jen Němci či Evropané nebo Američané či Japonsko nebo Čína, ale země jako je Katar či Kuvajt a jim příbuzné země. A tak i “naše Škodovka” už nepatří jen Evropanům, ale i Kataru! A jak v právních státech bývá zvykem, spolumajitelé mají též rozhodující právo, že? Hlavně když se papírově jedná v případě Kataru a VW o třetího největšího spolumajitele a kolik volných akcií VW Katar vlastní, to nikdo snad ani neví. Proč asi by Kuvajt, či Katar, či ostatní arabské země, měli mít zájem, aby třeba VW vyvinul automobily s pohonem elektrickou energií, když Evropa je největším odběratelem arabské ropy vůbec?
Radši přestanu jen u tohoto, aniž bych nevědomky sklouzl se svými úvahami ještě do dalších souvislostí a to v době, kdy žiji v Česku, kde právo je uplatněno ze strany státu a soudy dle přání objednavatele.
Přestože není jeden jediný objektivní a věcný důvod k doufání, přeji si, aby se německý automobilový průmysl vrátil ke svým hodnotám, které v Německu vytvořili po generace svou prací, úsilím a někdy – po II. světové válce – za nelidských podmínek jejich předkové, aby se snažili zbavit toho zhoubného nádoru už teď, pro svou vlastní existenci. Aby začali darovat a obdarovávat sebe a tím i nás všechny v zájmu budoucnosti našich potomků hodnotami, které z Německa udělaly spolehlivý průmyslový národ, a který s ním, jako vždy v lidských dějinách, doprovázejí legendy.
Leave A Comment