Uveřejňuji ve dvou částech autentický příběh českého Kurda MUDr. Yekty Uzunoglu. Vypráví, to, co zažil a co považuje za součást tlaku permentně vyvíjeného na jeho osobu:

Část první: Předehra, zápletka, jádro děje

MUDr. Yekta Uzunoglu

Zlo zesiluje a dostává se do dimenze přesahující představivost autorů hororových děl, protože je nepředstavitelné i autorům novodobých produktů státních strážců země Franze Kafky.

Myslím si, že to bylo někdy v roce 2012, kdy v rámci opatrovnického řízení soudce okresního soudu pro Prahu východ pan JUDr. Alois Cihlář, nařídil psychiatrické a psychologické vyšetření mé osoby a mojí manželky. Předmětem znaleckých posudků měl být náš vztah s naší dcerou Claire.

Můj právní zástupce mi během konzultace ukázal usnesení pana JUDr. Cihláře, na kterém byli určeni ke zpracování znaleckého posudku jeden psycholog a jeden psychiatr. Nahlédnutím do usnesení na jména znalců určených panem soudcem, jsem byl šokován. Z desítek psychologů a psychiatrických znalců si soudce jen v Praze právě a “náhodou” vybral dva znalce, kteří mi byli známí. Jejich tučný podpis se nacházel pod mně státními orgány a soudy České republiky vsugerovaným, vnuceným osudem. Během mého šikanování v 90. letech policejně justiční mafií se podepsali nejen na mém osudu, ale i na osudu dalších třech tak srdečných, tak čistých Kurdů.

Nemohl jsem najít žádné vysvětlení, jak soudce přišel na tato jména, podle čeho si je vybral. Jeden z těch znalců byl právě onen prof. Doc. PhDr. Jan Vymětal. Druhý byl MUDr. Karel Stibral.

Já jsem měl být vyšetřen s tímto Vymětalem, kterého jsem oprávněně negativně vnímal, protože jsem si ho zapsal do mé paměti jako slizkého kluzkého hada, který někdy v zájmu osobního prospěchu a někdy z ryze z podivných a nenormálních, obávám se, že perverzně sadistických psychických důvodů učinil vše, co po něm tehdy policisté chtěli a to bez ohledu na dopady jeho rozhodnutí na člověka samotného, na lidské bytosti, co svým posudkem tragicky na věky poznamenal. Dle všeho člověk a ještě k tomu Kurd mu byl lidově řečeno úplně ukradený.

Můj právní zástupce byl z mého rozčilení v rozpacích, nevěděl, co se v té chvíli děje, ještě mně v podobné situaci nepoznal, já jsem mu nemohl vysvětlit všechny souvislosti.

Po té, co jsem ho požádal o vodu a dostal jsem z prvního šoku, jsem mu sdělil, že oba znalce znám a oba hráli dost významnou roli 13 let trvajícím v trestním řízení, které bylo proti mně účelově vedeno jen kvůli tomu, že jsem se choval vůči své hostitelské zemi loajálně a že jsem miloval tuto zemi tak jako svoji, kterou vlastně ani nemám. To byl můj největší hřích, který mně ochránci hostitelské země nechtěli za žádnou cenu odpustit.

MUDr. Karel Stibral, jelikož byl jeden z tříčlenného týmu, který mně měl zkoumat jako mimořádně nebezpečného zločince, se musel podepsat pod znalecký posudek, který kolektivně vyhotovili. Byli to znalci, co byli ovlivněni díky evidentnímu vlivu jak policejních orgánů, co tehdy fungovali jako chlebodárci znalců a díky neuvěřitelnému tlaku, který byl veden účelově a vždy z policejních pramenů v masmédiích. A já, já jsem se v té době nacházel v bezpečnostní cele s masovými vrahy, kterou strážci hostitelské země pro mně určili jako vhodný prostředek, za odměnu mé lokality vůči své druhé vlasti pro běžného občana a k tomu ještě s neuvěřitelnou tíhou těch nejhorších obvinění, které mně doručovali každou chvíli, jakoby je vytahovali z pytle plného paragrafů jako v loterii, byl jsem odtržen od vnějšího světa.

Živě si pamatuji jeden den, kdy jsem měl být opět podroben zkoumání ze strany těchto psychiatrů a psychologů. Bachař, který mně odvedl z bezpečnostní cely do obvyklé místnosti, kde se odehrávalo zkoumání a přezkoumání mé psychiky jakožto nejhoršího zločince, mi ve výtahu škodolibě a až sadisticky ukázal noviny, které držel v ruce a dodal:  “Doktůrku, vy jste ale pořádný mafián, našli u vás v domě i semtex” Noviny, které držel v ruce, vydali jako titulní tuto zprávu a já jsem měl být za pár minut podroben vyšetřením…  Ztuhl jsem, nevěděl jsem, co všechno si na mně ještě vymyslí za zrůdnosti, jaký bude vlastně můj konec a konec těch tří Kurdů, kteří nevěděli vůbec nic o tom, co to odehrává… Dva z nich neuměli ještě k tomu ani slovo česky, měli rodiny, děti, které si v dalekém Kurdistánu o ně dělali starosti, trápili se, že jejich děti jsou někde daleko v jakési evropské zemi a nachází se v žaláři! Jejich svět, jakožto kurdských rodin, byl tím z gruntu zdemolován, jako Kurdové se nemohli se obrátit na turecký stát s prosbou, aby jim byly podány aspoň informace, zda vůbec jejich děti žijí, protože by si tito turečtí úředníci v tomto případě přáli, aby raději nežili…. Bylo mi už jasné, že tím procesem mně chtějí odrovnat jak psychicky, ale také i fyzicky. Zesiluje a dostává se do dimenze přesahující představivost pisatelů hororových děl, protože je nepředstavitelný i autorům novodobých produktů státních strážců země Franze Kafky nesoucích v sobě druh zla modifikovaně formován, nejdříve 8 let zfašizován a následně 40 let probolševizován a následně “konzumně” proprivatizován…

Přes tento šok a celou řadu šoků, které jsem každý den musel v cele prožívat, jsem se podrobil vyšetřením. O několik měsíců později jsem posudek, který vyhotovil tento team znalců, při vzácném nahlížení do spisu, spatřil. Výsledky jejich zkoumání byly jednoznačné. Jsem naprosto zdravý člověk, moje obecná důvěryhodnost je nedotčena. Netrpím žádnou psychickou či psychiatrickou chorobou.

Učinili tak pozitivní závěr, na jaký by nedosáhl ani občan, který by byl podroben zkoumání v normálních běžných životních podmínkách a co všechno by za to dal, za tak kladný posudek podepsaný celým teamem a objednaný samotnými mými katy.

Pod tímto posudkem byl i podpis tohoto znalce MUDr. Karla Stibrala.

Můj právní zástupce po poslechnutí celé té tragické anabáze, navrhl, abychom podali námitku podjatosti vůči prof. PhDr. Janu Vymětalovi. Já jsem ale byl proti a on nemohl pochopit proč.

Chtěl jsem poznat prof. Vymětala osobně. Chtěl jsem pochopit, jak nějaký člověk s akademickými tituly ze sociálních věd a k tomu mezitím vedoucí katedry lékařské etiky, se mohl tenkrát tak chovat, chtěl jsem poznat hranici zla v člověku a chtěl jsem poznat, zda se s tím zlem či zrůdností vypořádal, když ta hra, jejíž součástí byl i on, byť v “malé části”, skončila jejich “nezdarem”. Chtěl jsem poznat jeho chování při konfrontaci se mnou osobně tváří v tvář. Tomu pocitu nelze možná porozumět, ale ten, kdo byl neprávem šikanován a byl odsouzen k zániku a zázračně to vše přežil, možná pochopí, že jsem ho chtěl vidět, dívat se do jeho očí a poznat, co to je za bytost.

V den vyšetření jsem za ním šel. Mělo se to konat legendárním mystickém Faustově domu. Byl jsem tam o půl hodiny dřív a díval jsem se na ty jinak nádherné budovy a stále jsem nemohl pochopit, že právě v té budově je on, ten Vymětal, ten člověk, který se tak nemilosrdně podepsal pod našimi osudy. Každý můj krok mně způsoboval bolest už při vkročení do té budovy, při vědomí, že tam působí Vymětal. Udělalo se mi zle. Osud mně nemilosrdně vedl stále k poznání nepředstavitelného zla.

Našel jsem ho někde v prvním patře, zazvonil jsem a čekal jsem, že dveře otevře sekretářka. Ale dveře otevřel on sám, pan “profesor” stál proti mně v bílém oblečení. Psycholog v bílých kalhotách, v bílé košili a v bílém plášti tak, jako kdyby byl lékařem připraveným k zákroku.

Profesor Vymětal nedokázal skrýt svou nenávist vůči mně. Měl nasazenou masku profesionálního psychologa, masku skládající se z několika vrstev a proměňující se podle potřeby okamžité situace…. Ale přesto ve svých očích v jistých okamžicích nemohl skrýt svoji nenávist vůči mně. Viděl jsem v jeho očích nenávist lovce nad přežívající obětí, která se dostala z jím zasazené rány a stojí proti němu tváří v tvář…

V některých okamžicích jeho svérázný výraz pomstychtivosti jako kdyby říkal: Tenkrát jsem nevěděl, kde je tvoje smrtelné místo, ale teď to kamaráde vím a tam tě dostanu. Tím mým smrtelným místem byla diagnostikována odborníkem s pedagogickým titulem ve Faustově domě moje bezmezná láska ke svému vlastnímu dítěti, které se mi snažili vyrvat ze srdce, které jsem nesměl ani vidět, ani se jí dotknout. To si vychutnával pan profesor. Jeho “něžné” a “slizké” poznámky doplňovaly jeho vychutnávání si bolesti trpícího otce, trpícího pro své vlastní dítě. Bolest otce, který trpěl…

Například, když jsem zde bojoval o svoji svobodu a čest na objednávku mně zcizenou státní mocí, on sám jel do Německa, kde asi vydělal víc peněz než v ČR. On nám vrazil nůž do zad a následně jel do Německa pro prachy a já zůstal v ČR, kde jsem bojoval proti všem proti mně “zainteresovým” složkám o svou ztracenou, odcizenou čest! Čest, jako lidská hodnota, byla asi pedagogovi etiky vzdálená jako ani Ondřejovskou hvězdárnou ještě nespatřená hvězda.

Já tam byl s nadějí, že konečně s pomocí placených odborníků nesoucích odpovědnost za naše děti, to jest za další generace naší civilizace, najdu pomoc, zachráním svoji dcerou dle všeho před psychopatickou matkou, abych ji mohl vychovávat tak, aby se z ní stal člověk, jemuž jsou vlastní lidské hodnoty, aby ty hodnoty zdokonalovala a předala dál svým dětem… Stát k tomuto určení stavu věcí určil i pro ostatní děti profesora Vymětala a soud určil tohoto člověka přímo i pro moje vlastní dítě.

Ctihodný pan profesor mně dokolečka předkládal nějaké testy, všechny jsem pokorně udělal, bylo to přece v zájmu mého dítěte. Ptal jsem se ho, proč se musím těm testům podrobit, když v roce 1995 na mne vyhotovili tři znalci jako team znalecký posudek. On se škodolibým úsměvem řekl něco v tom smyslu, že to je minulost a že posudek platí jen nějakou dobu, jako kdyby se osobnostní struktury člověka nad 40 let mohly změnit každých šest měsíců.

Budiž, v touze, abych mohl své dítě spatřit, dotknout se jí, pomazlit se s ní, hrát si s ní, abych s ní mohl mluvit, tak pro to jsem byl ochoten se i těm testům podrobit. A on jako zkušený, mazaný psycholog, toto hned na mně poznal, věděl moc dobře, že ta bolest z odloučení od mého milovaného dítěte ubíjí celou moji existenci.

A hned využil či zneužil podanou informaci, že jsem se podrobil teamu znalců ke zkoumání a požádal mně, jestli bych mu nemohl znalecký posudek poslat. Já jsem mu ho ve své kurdské naivitě neprodleně poslal. De facto chtěl ale vidět staré posudky, evidentně, aby až se bude zákeřně vyjadřovat k mému duševnímu stavu, aby jeho vyjádření nebylo až tak očividně odlišné od vyjádření těch psychiatrů a psychologů z roku 1995. A hlavně abych ho eventuálně nezažaloval. Já jsem jemu, ale i MUDr. Karlu Stibralovi, poslal všechny znalecké posudky vyhotovené na mně v těch letech, kde se znalci vyjádřili, že netrpím žádnou psychickou chorobu, že mám pevně strukturované osobnostní rysy, že i zátěžová situace mně nedestabilizuje, prostě samé pozitivní rysy a pod znaleckými posudky byl podpis samotného MUDr. Karla Stibrala.

Po “vyšetření” mně sdělil, že někdy v příštích dnech v daném termínu musím k němu opět přijít, že už tam bude i moje dcera a že chce pozorovat náš vztah. Snažil jsem se mu vysvětlit, že matka ignoruje soudem vydané rozhodnutí o střídavé péči a že já svoji dceru vůbec nevidím, že jsem s ní nebyl už delší dobu. To ho vůbec nezajímalo, měl všechno jasné, jen potřeboval formálně doplnit svůj postup, aby mi tentokrát vrazil nůž tam, kde jsem zranitelný, už mně měl, tak jsem to vnímal já.

Onen den jsem se tam dostavil a za pár chvil přivedl mého andílka, moje neviňátko do místnosti. Světlo mého života bylo v první chvíli v rozpacích, byla v cizím prostředí, nevím, co všechno jí její matka a babička navykládali, celou tu dobu její tak čistou duši trávili jako jedem….

Přesto si za pár malých chvilek na mně vzpomněla, zbavili jsme se i tíhy prof. Vymětala, který tam nad námi visel jak černý neúprosný mrak, začali jsme si hrát, téměř až blbnout…. Toto asi všechno muselo v profesoru Vymětalovi tam ve Faustově domě vnitřně žrát. Po nějaké době, která utekla jako blesk, jsem uslyšel hlas nad námi stojícího osoby, kterou jsem vnímal jako Mefista v bílém plášti: “Čas už skončil.”

(Dokončení zítra)
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/4543-mudr-uzunoglu-lidska-etika-1.html